Když to děláš dobře, přijdeš o práci

v minulosti se české politické skandály dočkaly uměleckého zpracování: na divadelní prkna si našly cestu zdramatizované nahrávky někdejší poslankyně Věcí veřejných Kristýny Kočí i specifická dikce mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka. Přesto se zdá, že mimo případů, které si svou obskurností o zpracování vyloženě říkají, není reflexe aktuálního domácího veřejného dění mezi českými filmaři a divadelníky příliš v kurzu. K debatě na toto téma přijali pozvání do Salonu Týdeníku Echo herečka Anita Krausová, dramaturg Národního Divadla Jan Tošovský a filmový režisér a dokumentarista Robin Kvapil.

zdá se, že k umělecké reflexi aktuálního dění na politické scéně dochází skoro jen tehdy, když se situace vyhrotí mimořádně bizarním způsobem – viz uniklé nahrávky dua Janoušek a Bém nebo kauza s bytem Stanislava Grosse, ztvárněná ve hře Ivy Klestilové Standa má problém. Konstantní pokrývání veřejného dění jako by trochu chybělo – s čestnými výjimkami typu Kancelář Blaník. Proč tomu tak je?

Krausová: Je asi třeba odlišit pokusy o politický kabaret, které skutečně řeší politické tady a teď a jsou samozřejmě marketingově zajímavé, protože satiricky nahlíží reálné postavy z politiky. Ale úplně si nemyslím, že by u nás chyběla dlouhodobější reflexe společenského dění. To bychom nemohli hrát třeba Ibsena, v něčem výsostně politické divadlo. Tam jsou ta témata jen skrytější, ne tak adresná.

Tošovský: Asi budu souhlasit. Je rozdíl mezi řekněme satirou, kterou jsme dělali třeba před několika lety s režisérem Braňem Holičkem v MeetFactory, a například projekty režiséra Jiřího Adámka (Nová scéna uvedla v jeho režii inscenaci Po sametu – pozn. red.), které se primárně nesnaží o satiru a humor, ale o hlubší analýzu společenského dění. A ještě k těm „aktuálním“ věcem: trochu mám pocit, že z nich často vyleze spíš taková agitka a snaha to těm nahoře natřít za každou cenu. Takhle třeba pro mě dopadl poslední politický kabaret Miloš Ubu režiséra Tomáše Svobody, který předtím uvedl například Blonďatou bestii, založenou na kauze VV a Kristýny Kočí. Miloš Ubu byla brutální, přímočará a fekální sranda, což je asi v pohodě, ale analýzy společenských pohybů se v ní nedočkáš.

Kvapil: Myslím, že jde hlavně o to, že veškerou kulturu ti musí někdo platit. A často se dostaneš do situace, že se pouštíš právě do těch, kteří ti ty peníze dávají. Čili ostrou kritiku poměrů si můžeš dovolit někde v divadelním sklepě, kde na to přijde pár kamarádů. Ale tam, kde by to mělo být zejména, například ve veřejnoprávní televizi, se v současnosti s politickou satirou prakticky nepotkáme. Proto je třeba myslím dobrý koncept Streamu, který si na sebe vydělává sám, přes reklamu, a zodpovídají se jen sami sobě.

Krausová: A jak to, že to dřív v České televizi šlo, a teď to nejde? Třeba Česká soda...

Kvapil: Jasně, to je příklad, který se vždycky uvádí. Jenže ono toho od té doby o moc víc nebylo. Vem si třeba satiru, která se teď uvádí ve veřejnoprávní televizi. Je to velmi krotké. Není autentická poptávka, aby vznikalo něco opravdu ostrého, zejména z důvodů evidentních politických tlaků.

mluvíte o krotkosti. Vnímáte to všichni tak? Že často jde o to, hlavně si nikoho moc nenaštvat?

Tošovský: Přemýšlím, o čem vlastně mluvíme. Když vzpomenu inscenaci Po sametu, uvedenou v Národním divadle před třemi lety, to nepochybně pokus o analýzu porevolučního dění byl. A kdyby přišel Klaus nebo Zeman – a byli samozřejmě pozvaní –, teoreticky by se mohli dost nasrat. Čili nemám pocit, že bychom si coby Národní divadlo brali v tomhle konkrétním případě nějaké extra servítky.

Krausová: Já přesně nevím, co se myslí slovem krotký. Před dvěma lety jsme v MeetFactory nazkoušeli hru Elfriede Jelinekové Poutník, což je sice zahraniční text, ale zabývá se problémy platnými pro celý středoevropský prostor.