Jdeš do toho, i kdybys měl shořet

ivan Trojan je dle všeho objekt univerzálních tužeb. Jeho herectví je široké jako jeho duše, která je, jak přiznává, melancholická, a zároveň z ní vyšlehává plamen vášně i šaškovství. Ideální člověk do výtahu.

v souvislosti s výročím atentátu na Heydricha se v televizi reprízoval díl ze seriálu České století, v němž hrajete plukovníka Františka Moravce, který je původcem ideje likvidace zastupujícího říšského protektora. Moravec tam vlastně posílá na smrt mladé hochy a ví, že další oběti budou následovat. Jak se vám takový muž hrál?

Když jsem to točil, vzpomněl jsem si, že jsem před několika lety hrál ve filmu Silver A režiséra Jiřího Stracha. A tam jsem měl roli Františka Hladěny, to byl motocyklový závodník z Pardubic, jeden z těch, kdo parašutistům ze Silver A pomáhali a pak za to zaplatili za heydrichiády životem. Takže jsem hrál jak toho, kdo atentát inicioval, tedy Františka Moravce, tak toho, kdo to odnesl, Hladěnu. I to bylo na té roli pro mě zvláštní. Já se snažil Moravce hrát jako člověka, který pochopil Beneše a uvědomil si jeho strategii, že čím to bude horší, čím budou nacisté více běsnit, tím bude pozice exilové vlády silnější, výhodnější. Je to samozřejmě děsivé, ale byla válka a Moravec byl voják, ten nemůže být sentimentální a musí plnit rozkazy. A jeho velitel byl Beneš. On jistě nebyl člověk bez citu a uvědomoval si, že ty hochy posílá na smrt. Ale byla válka.

v tom díle je zajímavě znázorněn konec možností poválečného soužití Čechů s Němci v jednom státě. Exilový sudetoněmecký politik Wenzel Jaksch tam bezmocně vmete Benešovi do tváře, že vyhnáním Němců se Češi stanou vazaly Stalina. Myslíte si, že tohle mohl chtít Moravec?

To určitě ne, taky zůstal po únoru ’48 v exilu. Ale pokud jde o vyhnání Němců, já jsem o tom samozřejmě také přemýšlel a řekl bych, že šlo o řetězec příčin a následků. Němci rozpoutali válku, následkem toho byli vyhnáni. Jenomže následkem toho se také moci ujal komunistický režim. No a za něj tedy svým způsobem můžou i ti Němci. Když po roce 1989 Václav Havel otevřel téma vyhnání, člověk si taky uvědomil, že za tím bylo hrozně nespravedlností i krutosti a že kolektivní vina je špatná. Ale představuju si i pozici Beneše. Že se dal do holportu s Rusama, byl samozřejmě průšvih, ale co měl dělat, když se Spojenci chovali, jak se chovali? Všechno je to strašně složitý.

vaší rodiny, vašich předků, se dějiny někdy nějak silněji dotkly?

Můj dědeček z máminy strany byl za první světové války legionář. Vrátil se z Ruska až někdy v roce 1920 – babička si myslela, že tam už zůstal, padl nebo je ztracený. A on se jednoho brzkého rána objevil u vrat a počkal, až se všichni probudí, protože je nechtěl vyplašit. To mi říkala babička.

„Já jako puberťák nebyl nijak destruktivní.“

odkud byla babička?

Tahle byla z Loučně, vesnice kousek od Nymburka, je tam zámek a babička na něj docházela jako kojná. Taky sloužila ve Vídni jako kojná. Tátova rodina byla z Prahy. Když byla válka, byli rodiče ještě malí.

váš otec, Ladislav Trojan, je známý a úspěšný herec, jeden ze Tří chlapů v chalupě… Hrál celý život v divadle, desítky rolí ve filmech. Do nějakých problémů se nikdy nedostal?

Myslím, že ne. Prožil takový obyčejný herecký život. S mámou po boku.

nezkusil jste si generační konflikt?

To ani ne, já jako puberťák nebyl nijak destruktivní. Bratr, ten ano, to byl, dalo by se říct, rebel, ten se vyhranil vůči komunismu velmi záhy. A nedá se říct, že by se u nás doma o věcech nemohlo mluvit, naši jen měli strach, aby se nám něco nestalo. To bylo myslím obvyklé i v jiných rodinách.

když jste tehdy na jaře 1989, to jste byl na vojně, podepsal Několik vět a byl z toho ten váš známý průšvih, takže vás odveleli z Prahy na Slovensko, tak na to reagovali jak?

Byli nejdřív vyděšení, ale co měli dělat? A já už byl dospělej. Chodil jsem už předtím na demonstrace, myslím, že jsme s Lukášem Hlavicou nevynechali žádnou důležitou. Byl jsem před vojnou v angažmá v Realistickým divadle, to mělo takový odér komunistického divadla, kterého se docela radikálně zbavovalo. Dávala se tam odvážná představení jako Res publica, do klubu chodil Havel. Několik vět jsem podepsal tam.

já myslel, že až na vojně...

To bylo těsně předtím. Narukoval jsem v květnu do AUSu (Armádní umělecký soubor), jenže tam když zjistili, že jsem to podepsal, hnali mě na výslech u kontrašpionáže. Tam po mně chtěli, abych to odvolal. To jsem odmítl, tak mě odveleli do Humenného. A shodou okolností, to už jsem tam byl několik měsíců, jsem dostal 16. listopadu opušťák, takže jsem přijel do Prahy 17. listopadu ráno, nějak se ke mně nedoneslo, že se chystá to setkání na Albertově. Večer byla v Realistickým premiéra Maryši, tak jsem tam šel – a pak tam přiběhl Jakub Špalek, který vyprávěl, co se stalo na Národní.