odpověď hledali badatel a spoluautor knihy o 294 vlastencích spjatých s atentátem, kteří byli hromadně zastřeleni v Mauthausenu, Vlastimil Janík, archivář a vydavatel řady dokumentů z heydrichiády Vojtěch Šustek a konečně docent 1. lékařské fakulty UK v Praze Jaroslav Ort, jehož matku a oba prarodiče popravili nacisté za pomoc parašutistům. Dědeček Jan Sonnevend byl předsedou sboru starších v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde pro parašutisty po atentátu zařídil úkryt.
jak byste atentát a druhou heydrichiádu charakterizovali? Mně tento atentát vždycky připadal tak odvážný, až byl skoro nečeský.
Ort: Po mém soudu to byl naprosto nejvýznamnější čin v rámci celého protinacistického odboje, celosvětově. Žádná podobná akce, pokud vím, se nikde jinde v Evropě neodehrála. Heydrich byl třetí nejmocnější muž v Říši, zřejmě potenciální nástupce Hitlera. Byl jsem na jedné přednášce, kde se tvrdilo, že v našich dějinách byly dvě takhle významné akce: atentát a Pražské povstání. Ale atentát je nesrovnatelně výš.
Šustek: Zcela souhlasím. Zneškodnění Heydricha je velké mravní vzepětí českého národa, vnímám ho jako etický odkaz pro nás dnes. A na rozdíl od vás nepovažuji takový statečný čin za něco, co by k českému národu nepatřilo.
nemyslel jsem to tak, že by jinak odbojáři nebyli stateční. Ale že odboj většinou nestřílel, natož takové potentáty.
Šustek: Že se tu běžně nestřílelo na ulicích, jako to bylo v okupované Jugoslávii, v Polsku nebo v Sovětském svazu, souviselo s politikou nastolenou tady Němci. My jsme byli vyspělá společnost a nebylo v zájmu Němců rozbít ji terorem tak, že už se tu nebude vyrábět, a o to víc se tu bude střílet. Já vůbec nechci umenšovat statečnost Poláků nebo Srbů, ale tam Němci rozpoutali takový teror, že lidi si tam mohli říkat: Ať budu v odboji, nebo ne, je celkem jedno, pravděpodobnost toho, že přijdu o život, je stejně vysoká. U nás naopak Němci přesvědčovali lidi, že tomu, kdo bude poslouchat, se nic nestane.
Janík: Mě na atentátu fascinuje rychlost. Heydrich přichází do Prahy 27. září 1941 a už 2. října je rozhodnuto, že budou vyčleněni dva parašutisté, kteří ho mají oddělat. Původní plán byl provést atentát kolem 28. října, že se to protáhlo, bylo dáno okolnostmi. Exil přímo reagoval na to, že Heydrich začal vraždit zatčené odbojáře, mezi nimi vysoké představitele armády. Na což II. zpravodajské oddělení generála Moravce přijímá zásadu: oko za oko, zub za zub. Zahraniční odboj se tu choval jako rovnocenný soupeř Berlína. Přesně rozpoznali situaci a věděli, co udělat. Byl to obrovský čin, který nás postavil na roveň bojujících států Evropy.
jak moc se zážitek heydrichiády, toho všeprostupujícího strachu, podepsal na kolektivní psychice českého národa?
Ort: Před heydrichiádou jsme žili vcelku normálně. Já jsem v té době chodil do první třídy gymnázia, dobře si na to vzpomínám. Sice běžela propaganda, měli jsme spoustu hodin němčiny a podobně, ale celkem se nedálo nic, co by vyvolávalo strach. Museli jsme akceptovat různé věci, dodnes před sebou vidím, jak nás doslova vyhnali ze skautského tábora pod Blaníkem, protože byl právě zakázán Junák. Nebo když jsme dělali přijímací zkoušku na gymnázium: s nástupem Němců trvala pět dní a probíhala internátně. Týden jsme byli zavření v gymnáziu, ani ten, kdo bydlel za rohem, nesměl jít přespat domů. Všechno se intenzivně sledovalo: dopoledne čeština, matematika, němčina a podobně, odpoledne bojové hry. Šlo o pečlivý výběr lidí do ranku inteligence. To byla jakási kulturní změna, věděli jsme, že nás testují. Ale nebyla to ještě taková hrůza jako po Heydrichovi, která pak trvala až do konce války. Myslím, že ten dramatický zlom musel způsobit trvalé změny v psychice lidí.
Šustek: Přičemž v prvních hodinách po atentátu to bylo jinak.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.