stalo se tak poté, co byl předtím policií zadržen v souvislosti se sdílením fotografie 14. dalajlamy přes messenger WeChat. Jedná se o stopadesátý případ sebeupálení v Tibetu od roku 2009.
Sebeupalování je tradiční forma politického protestu. Přesto je poměrně málo známým faktem, že pravděpodobně největší vlna veřejného protestu formou sebeupalování v novodobé historii probíhá v posledních letech právě v Tibetu, respektive v oblastech ČLR obývaných Tibeťany (mimo samotnou Tibetskou autonomní oblast, TAO, kde přísná kontrola obyvatelstva prakticky znemožňuje i takto individualizovanou formu protestu).
V ČLR je toto téma jedním z největších současných tabu, a i pouhé šíření informací o jednotlivých případech je zde považováno za trestný čin, nicméně ani západní média se tomuto jevu příliš nevěnují. Svou roli v této skutečnosti může hrát i fakt, že se v pravém slova smyslu nejedná o „atraktivní“ téma – fotografie či videa živých pochodní, které se tu a tam podaří z Tibetu s velkým rizikem propašovat, jsou v seriózním tisku pro svou drastičnost nepublikovatelné – a jinak bez hlubšího pochopení kontextu vlastně není o čem psát. Server Foreign Policy tento týden přinesl analýzu, která dává nahlédnout do situace v Tibetu a vysvětluje, proč se Tibeťané k tak brutální formě protestu uchylují.
„Drastický čin sebeobětování formou sebeupálení je jedním z posledních nástrojů, který frustrovaným Tibeťanům zůstává.“
Autor textu Kevin Carrico v článku hovoří o „kultu stability“, který „zabíjí Tibeťany“. „Stabilita“ (wen-ting) je jednou z hlavních manter čínské vlády už od násilného potlačení demonstrací na náměstí Brány Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989. Jenže zatímco masakr studentů čínskou armádou na centrálním pekingském náměstí je na Západě všeobecně známou historickou událostí, informace o velkých protestech v Tibetu v březnu stejného roku k širšímu povědomí západní veřejnosti příliš nepronikly.
Masové demonstrace tehdy ve Lhase vypukly kolem 10. března, kdy si Tibeťané připomínají výročí tibetského povstání proti čínské okupaci v roce 1959 a odchod 14. dalajlamy do indického exilu. V roce 1989 tyto demonstrace dosáhly takových měřítek, že byly (stejně jako v roce 1959) potlačeny čínskou armádou a ve Lhase bylo téměř na celý rok vyhlášeno stanné právo.
Mimochodem, bylo to ve stejném roce, kdy dalajlama na podzim získal Nobelovu cenu míru. Je tedy zřejmé, že asociace mezi Tibetem a čínskou potřebou „stability“ je dosti klíčová. Tibet je z tohoto pohledu – těsně následován muslimským Sin-ťiangem – nejrizikovější oblastí Čínské lidové republiky. Tomu také odpovídá míra nasazení čínských ozbrojených složek a pořádkových sil.
Současná vlna sebeupalování je přímo navázaná na události v Tibetu v čínském olympijském roce 2008. Opět v březnu tehdy vypukly ve Lhase a postupně i dalších částech Tibetu nepokoje, tentokrát místy skutečně násilné, doprovázené individuálními útoky na etnické Číňany a spontánními případy rabování. Byly potlačeny za masového nasazení ozbrojených sil a policie, a přítomnost armádních i pořádkových složek ve všech tibetských oblastech od toho roku nepřetržitě roste.
V posledních letech byla dokonce zřízena kontrolní stanoviště pro samotný vstup do Lhasy, kde všichni Tibeťané musejí procházet osobní kontrolou. Velice efektivní nástroj pak představuje síť amatérských donašečů v podobě vládou najatých angažovaných občanů, která zasahuje až na úroveň vesnic či dokonce jednotlivých rodin. Využívá se zde systém kolektivní odpovědnosti, obdoba podobných systémů (pao-ťia), jež byly v rámci čínské říše zaváděny již od starověku. Tento systém se v Tibetu natolik osvědčil, že byl nedávno zaveden i v druhé rizikové oblasti ČLR, totiž Sin-ťiangu – jak již Sinopsis informovala dříve.
Jak pro Foreign Policy poznamenává Kevin Carrico: „Obsesivní snaha (čínské vlády) o zajištění bezpečnosti na Tibetské náhorní plošině založená na nepřetržité kontrole a sledování každého pohybu vytvořila prostředí, v němž jsou kolektivní protesty prakticky nemožné, respektive jsou vymýceny hned v zárodku.“
„Je poměrně málo známým faktem, že pravděpodobně největší vlna veřejného protestu formou sebeupalování v novodobé historii probíhá v posledních letech právě v Tibetu.“
Drastický čin sebeobětování formou sebeupálení je tak jedním z posledních nástrojů, který frustrovaným (většinou mladým) Tibeťanům zůstává. Jak ve své eseji o sebeupalování (v češtině ji pod názvem „Živé pochodně Tibetu – hanba světa“ v roce 2014 vydalo České centrum Mezinárodního PEN klubu) píše tibetská disidentka Cchering Özer, jedná se o „nejdramatičtější způsob jak vykřičet své trápení světu, když všichni byli umlčeni“.
Přestože i v rámci ČLR se najdou liberální intelektuálové (např. nezávislý publicista Wang Li-siung, který se dlouhodobě věnuje problematice Tibetu a Sin-ťiangu), kteří se domnívají, že čínská vláda svou necitlivou a silně represivní „menšinovou politikou“ vnitřní stabilitu země naopak ohrožuje, ani nové čínské vedení po nástupu Si Ťin-pchinga zjevně nemíní od nastavené linie upustit, spíše naopak. Nemálo nezávislých pozorovatelů v Číně i v zahraničí proto tyto dva ohromné a strategicky klíčové regiony v rámci ČLR sleduje s rostoucími obavami. Carrico pro Foreign Policy uzavírá:
„Přestože čínští představitelé jsou zpravidla nahlíženi jako pragmatici dobře zvažující možné ztráty a přínosy své politiky, pokud jde o stabilitu a politiku vůči Tibetu, jejich chování rovněž připomíná zaslepené vyznavače ‚kultu stability‘, pro něž je nepříliš osvědčená metoda cukru a biče tím jediným a konečným řešením.”
Převzato ze Sinopsis.cz
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.