Timothy Snyder: Mám strach o slobodu budúcich amerických volieb

snyder se pokouší pojmenovávat historické paralely mezi dnešním vývojem Západu, který loni vedl k brexitu a především výhře Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, a nástupem nacismu a komunismu v Evropě 20. století. Z různých historických dějů vyvozuje Snyder přikázání pro demokrata 21. století.

Takže například trpný způsob, jímž Německo očekávalo vítězství Adolfa Hitlera po volbách v roce 1932 nebo KSČ po volbách v roce 1946, se mění v lekci: Nepodřizuj se předem. Z odhodlání Winstona Churchilla bojovat sám v létě 1940 je heslo: Vykroč z řady. Formálně nepolitická činnost východoevropských disidentů má být výzvou dnešním občanům, aby přispívali na konkrétní dobrou věc. Požár Říšského sněmu, který Hitler zneužil k utažení šroubů, je výzvou čtenářům, aby nesedali na lep autoritářům, až dojde k nějakému teroristickému útoku. A tak podobně. Nahlédnout do mysli prominentního intelektuála Ameriky v trumpovské éře jsme se vydali do Vídně, kde Snyder po část roku působí na Institutu humanitních věd (IWF).

co přiměje historika, aby odběhl od bádání a napsal tak výrazný politický pamflet? Pocit, že vývoj je dnes tak nebezpečný jako v Evropě 30. let?

V Americe máme potíž, že historie se často redukuje na Hitlera. Samozřejmě že přímočaré, nehybné srovnání udělat nelze. Tato neměnná srovnání v lidech podněcují pasivitu. Když řeknete, že Amerika je dnes jako Německo v roce 1933, lidi se zeptají: Je to jako Hitler? Jestli ano, nemá cenu nic dělat. Všichni víme, že po uchopení moci už ho v Německu, z domácích zdrojů, nešlo zastavit. A jestli odpovíme, že ne, že to není jako Hitler, lidé řeknou: OK, v tom případě nemusíme dělat nic. Podstatou historie není vytvářet přehnaně zjednodušené paralely, ale zaprvé ukázat, co všechno je možné. Všechno, co se v dějinách stalo, je vcelku logicky možné. A toho, co bylo možné, je mnohem víc, než by si normální Američan myslel. On uvažuje stylem: Máme demokracii? Tak budeme pořád mít demokracii. Přitom si neuvědomí, jak blízko jsme i v Americe ve 30. letech té ztrátě demokracie byli. Do jaké míry jsme se tehdy podobali Evropanům. Měli jsme víc štěstí.

koho máte na mysli, Charlese Lindbergha, izolacionisty, kteří nechtěli válčit s Hitlerem?

Lindbergha, izolacionisty a ovšem bílé rasisty. Spojené státy byly ve 30. letech mnohem rasističtější země než dnes, do jisté míry antisemitská. K přistěhovalcům jsme se chovali líp než některé evropské země, ale taky hůř než jiné evropské země. Historie prostě současníkům ukazuje, jak široké jsou možnosti společenského vývoje. Nejde o to, srovnávat dvě epochy jako celek, spíš způsobem: trochu se to podobá tomu, trochu tomu, trochu tomuhle. Zadruhé je historie pro současnost užitečná i tím, že v jejím rámci můžeme oživit hlasy lidí, ať už Václava Havla, Victora Klemperera, Eugena Ionesca, kteří byli chytřejší než my, prodělali toho víc než my a kteří nám v určitých situacích mohou napovědět. Jakmile si uvědomíme, že některé věci jsou možné, pak i na základě činů konkrétních historických postav se dá přemýšlet o tom, jak špatný vývoj zastavit.

„Spojené státy byly ve 30. letech mnohem rasističtější země než dnes, do jisté míry antisemitská.“

zaujalo mě, jak často připomínáte Havla a že tak obsáhle citujete z Havlovy eseje Moc bezmocných. Ale čím může Američanovi, jejž chcete vyzbrojit proti Trumpovi, pomoci Havel?

Knížku jsem začal psát s předpokladem – předpoklad se posléze ukázal být pravdivý –, že miliony, desítky milionů Američanů budou po volbě prezidenta šokovány a dezorientovány. Že najednou nebudou vědět, co si počít. A to, co jsem jim já mohl nabídnout, byl krátký přehled typů chování, s nímž lidé reagovali na nástup totalit v Evropě v 20. století. Jsem historik evropských totalit. Havel je v tomto ohledu přese všechny rozdíly mezi Spojenými státy 2017 a Československem 1978 zvlášť důležitý, protože v Moci bezmocných se pokusil vykouzlit politický význam disidentských, na pohled nesmyslných akcí. V čase historického přechodu, jaký právě absolvujeme v Americe, věci, které se nezdají být politicky významné, jako oční kontakt mezi dvěma lidmi, pokec, mohou být ve skutečnosti docela významné.