přicházejí úvahy, zda étos první československé republiky mohl být jako toto místo, jsou však přetrženy otázkou: „Bude vám vadit, když při povídání budu kouřit viržínko? Já kouřím celý život doutníky, ale teď máme raději viržínka.“ Je v ní jakási disciplína, ostatně k ní se pan profesor přiznává: „Víte, já jsem muž řádu.“ Témata hovoru jsou všelijaká, sem se ani nemohou vejít; zůstal z nich kousek. Řeč šla přirozeně o dětské onkologii, neboť profesor ji v tuzemsku založil, tu se ale stočila k vážné hudbě, Kouteckého životní vášni, jindy k význačnému bohemistovi Alexandru Stichovi, s nímž se Koutecký přátelil, a ovšem nejčastěji k zesnulé manželce Jitce. Na ni Koutecký nedá dopustit, vzývá ji a miluje každým slovem. Vloni, téměř na den přesně po dvou letech od manželčina skonu, navíc zemřela i profesorova dcera Eva.
nevím, nakolik se patří tak začínat, ale vážím si toho, jak na ně obě pořád i veřejně myslíte.
Ztratil jsem dvě nejvzácnější ženy svého života. A tak můj život v současnosti spočívá v práci a v poslouchání hudby. Zrovna dopisuju knížku o hudbě. Během týdne ji odevzdám. Víte, já pořád pracuju, jenže mi to jde pomaleji než dřív. Co si budeme povídat, můj věk se na práci už odráží. Svou roli taky hraje, že pořád pracuju ve strachu, aby výsledek nebyl slabší než ty předešlé.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.