profesor Bárta přišel v rozhovoru, který vlastně shrnuje jeho myšlenky na toto téma, se zajímavými náměty, na některé klíčové hrozby však zapomněl a některé podle mého názoru přeceňuje. Sám nabádá k diskusi, tak se do ní všichni zapojme.
Podle mého názoru nelze na společenské úrovni očekávat žádné převratné změny. Dnes již téměř nikdo v principu nezpochybňuje tržní (čili svobodné) hospodářství, obdobně se i přes velké množství rozvodů v našich končinách udržuje mezi drtivou většinou lidí představa rodiny jako „základu státu“.
Pan profesor hovoří o výsledcích některých evropských voleb, kde dostali neobvyklé množství hlasů politici bez koncepce či různí netradiční politici. Je zapotřebí zdůraznit, že to není problém zbytku světa, kde mají s politikou úplně jiné problémy. Třeba v Latinské Americe se tradičně drží u moci krajně levicoví radikálové, ve středoasijských republikách se potýkají s autoritářskými vůdci sovětského typu a tak dále. Ale i kdyby se prosadili v některých státech západní Evropy nebezpeční a nepředvídatelní politici, nezmění to přece fundamentálně evropskou společnost. Většina ze zbytku politického spektra se navíc staví proti nim. I za cenu širokých koalic.
Otázkou je, proč moderátorka pořadu zařadila mezi takové politiky také amerického prezidenta Donalda Trumpa. Kvůli urážkám, které rozdává na všechny strany? Oprostíme‑li se od Trumpových slov a podíváme se jen na jeho politiku jako takovou (podepsané dekrety, návrhy zákonů, výběr ministrů, zahraniční cesty apod.), v čem se liší od tradičního jádra americké Republikánské strany? Čím se zásadně liší třeba od exprezidenta George W. Bushe, tedy kromě toho, že měl každý z nich do jisté míry jiné voliče? Je zjevné, že se neliší snad téměř v ničem, nebo nanejvýš ve strategii (třeba vůči ruské vládě).
„Opravdu svět čeká v nejbližších letech dlouho nevídaný zlom?“
Podle pana profesora můžeme v nejbližších letech čekat velký skok jak dolů, tak ale případně i nahoru. Ohledně možného skoku nahoru Bárta zmiňuje zejména naše technické možnosti. V souvislosti s vědou a technikou lze vždy jen obtížně předvídat. Stojí však za povšimnutí, že se odehrává pokrok zejména ve smyslu neuvěřitelně rychlého rozvoje již nastartovaných procesů. Třeba miniaturizace techniky. Neuvěřitelně rychlá, ale jinak předvídatelná. Nebo zpracování dat. Stále rychlejší, ale v principu jde o předvídatelný vývoj. Většina vědeckých oborů v základním výzkumu naopak stagnuje. Čestnou výjimkou je genetika. Skloubit teorii gravitace s kvantovou fyzikou se dlouhá desetiletí nedaří, levná jaderná fúze se na Zemi navzdory předpokladům také nevede, a tak bychom mohli pokračovat.
Otázkou navíc je, zda by vůbec případné převratné vědecké objevy opravdu tak hodně změnily společnost. Málokterý vědecký objev má potenciál revoluce, jakou lidstvo zažilo ve věku páry, kdy spousta lidí musela změnit zaměstnání, mohla si však pak dovolit více dětí i větší osobní útraty, ale na druhou stranu začaly vznikat izolované dělnické kolonie… Konkrétně Evropská unie si navíc sama zakazuje (resp. výrazně omezuje) jeden z nejprospěšnějších výsledků vědy ve 20. století, totiž geneticky upravené plodiny.
V minulých desetiletích byl primárním strůjcem rozvoje ekonomický růst. Ten však není nárazový, nýbrž postupný, respektive ve standardních peněžních ekonomikách cyklický.
„Otázkou navíc je, zda by vůbec případné převratné vědecké objevy opravdu tak hodně změnily společnost.“
Pan profesor jistě správně upozorňuje na obrovské státní výdaje, zejména pak na ty mandatorní čili ze zákona povinné, kterých se lze jen obtížně zbavit. Ještě horší je, že jsou tyto výdaje v ekonomicky vyspělém světě částečně kryty valícími se dluhy. Ale tento problém není nový, je to otázka už několika desetiletí, kdy se vlády utrhly ze řetězu. Už v roce 1966 nazpívala skupina Beatles song „Taxman“ pojednávající o tehdejší 95% sazbě daně z příjmů v Británii pro část populace s vysokými příjmy. Navíc, profesor Bárta tvrdí, že lze čekat opravdový zlom. Jenže výrazně snížit mandatorní výdaje by nejen bylo u široké veřejnosti i různých zájmových skupin nepopulární, ale zároveň by se nutně jednalo o zdlouhavý, nikoli nárazový legislativní proces. Tedy samozřejmě za předpokladu, že v daném státě (např. u nás) neproběhne převrat.
Obrovské nebezpečí, které v rozhovoru zmíněno nebylo a které pan profesor podle mého názoru podceňuje, však představují teroristické skupiny, zejména pak z Blízkého a Středního východu a z celé severní poloviny Afriky. Z hlediska počtu obětí jsou nejhorší nigerijská Boko Haram a její spojenecký Islámský stát. Z dlouhodobého hlediska je však zdaleka největší riziko spjato s pákistánskou al‑Káidou, protože se podle spojeneckých tajných služeb snaží o převzetí tamního jaderného arzenálu. Z hlediska financování terorismu pak největší zlo přichází od Muslimského bratrstva a také od některých států. V posledním desetiletí vzrostl počet členů teroristických skupin několikanásobně.
Potenciálně mnohem větší hrozbou než terorismus je však jaderný arzenál některých států. V roce 2015 umožnilo světové společenství přístup k materiálu na výrobu jaderných zbraní či hlavic nepřátelskému diktátorskému íránskému režimu. Írán rovněž dlouhodobě rozvíjí svůj program balistických střel a většina světa, snad s výjimkou USA, nemá ochranu ani proti prvotnímu úderu. Nejhorší je, že případná jaderná zbraň v rukou tohoto režimu by byla neštěstím pro celý svět včetně Íránu samotného. Ten by totiž musel být i s okolím v reakci na první úder vyhlazen. Obdobnou hrozbou je jistě i Severní Korea, která už navíc jadernou zbraň od roku 2006 vlastní. Rozdíl oproti Íránu (nebo třeba Sýrii, kde však budovaný jaderný reaktor v roce 2007 zničil bombardováním Izrael) však je alespoň v tom, že tamní nevyzpytatelní komunisté nejsou sebevražednými útočníky.
Jak to vidíte vy? Opravdu svět čeká v nejbližších letech dlouho nevídaný zlom? A bude to přeměna k lepšímu, nebo k horšímu?
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.