Tomáš Halík: Zvolí si Cirkev evanjelium, alebo priazeň moci a potlesk väčšiny?

kdo miluje otce nebo matku víc než mne, není mě hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více než mne, není mě hoden.“

To jsou tvrdá slova. Kdo vůbec může vznést takový nárok? Náš vztah lásky a odpovědnosti k členům naší vlastní rodiny je něco, co je hluboce zakořeněno v podstatě člověka, co má své kořeny psychologické a ideologické, co je chráněno jedním z přikázání desatera. Kdo může něco takového relativizovat? Ten jediný, který je absolutní, Bůh sám. A my věříme, že Ježíš Nazaretský je pro nás božím slovem, že jeho osoba, jeho příběh, jeho učení, jeho slova, jeho činy jsou způsobem, jak Bůh oslovuje nás. V něm všechna plnost božství přebývá a on může vznést takový nárok. Připomíná nám to dvojí přikázání lásky: miluj pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své mysli, celou svou silou a svého bližního jako sebe. Miluj Boha. Ale jak se to dělá? Co se tím konkrétně myslí?

Před několika lety jsem se odebral do samoty a meditoval právě nad tímto slovem. Z těch meditací vzešla knížka Chci, abys byl. Tam jsem si uvědomil, že málokterá slova znamenají pro různé lidi tolik různých věcí jako láska a Bůh. Je třeba si uvědomit, co těmito slovy myslíme. Chtěl jsem přiblížit ta velká slova evangelia o lásce k Bohu, o lásce k bližním, ba i o lásce k nepříteli, i těm, pro které slovo Bůh je zastřeno oblakem tajemství, otázek a pochybností.

„Naše víra je náročná cesta. Avšak my jsme byli na tuto cestu pozváni, protože vede k životu.“

Proč se má teolog  zabývat tématem lásky, o kterém bylo už tolik napsáno? Tolik krásné poezie a románů, tolik filozofických úvah…  Slovo, které je pro náboženský svět klíčové zní transcendence, sebepřekročení. Smyslem lásky je sebetranscendence, sebepřekročení. Miluji opravdu toho, který je pro mě cennější, než jsem pro sebe já sám. Miluji to, čemu dávám přednost  před svým vlastním sobectvím, před svými vlastními egoistickými zájmy. Velikost lásky je tato sebetranscendence, a proto opakem lásky není nenávist, ale sebeláska, narcismus, egocentrismus. A láska je osvobození z toho nejtemnějšího vězení, kterým je vězení našeho vlastního já. Ta krása lásky, ta opojná krása lásky, ta závrať, která se zmocňuje člověka, který opravdu miluje, znamená, že se v lásce dotkl absolutna, že dokázal překročit sama sebe, své zájmy a že byl svobodný od sebe. Ta svoboda přináší naprosto jedinečnou zkušenost Boha.

Kdysi jsem napsal provokativní větu, že Boha možná nezajímá, jestli v něj věříme, ale velmi mu záleží na tom, jestli ho milujeme. Nezáleží mu na tom, zda v něho věříme v tom smyslu, že máme svůj názor na Boží existenci. Naše lidské názory jsou vždycky velmi daleko od božské skutečnosti. To, na co se nás Bůh ptá, je, jestli ho milujeme. Ano, je přirozená námitka, že nejdříve v něho musíme věřit, a pak teprve ho můžeme milovat.