základní prioritou v této první fázi je pro unii právě zajištění, aby občané EU měli po brexitu v Británii stejná práva, jakým se těší nyní. To stávající britský návrh podle Barniera nyní nesplňuje. ‚Chceme, aby se občané EU v Británii těšili stejným právům jako Britové nyní žijící třeba ve Španělsku. Britský návrh takovou reciprocitu neumožňuje,‘ řekl vyjednávač.“
Podle Londýna by totiž občané EU v Británii byli subjekty britského práva, které předpokládá určitá omezení a zákony také mohou být v budoucnu změněny. EU chce mít jejich práva přímo jako součást dohody o britském vystoupení z Unie.“ (ČTK)
Někteří lidé v Evropě a také u nás jásali, jako by brexit znamenal nějaké vítězství pracujícího lidu všech evropských zemí. Některým občanům v Británii a u nás není asi jasné, že potrestán nebude dopady nějaký tajemný vzdálený Brusel, ale že na to doplatí oni, protože z brexitu nebudou mít „nebritové“ žádné velké výhody, ale jen nevýhody. A navíc kdyby náhodou Česká republika z Unie taky vystoupila, nestala by se s Británií součástí nějakého mocného bloku, ale osamocenou a neoblíbenou zemí, která už nebude mít žádné vyjednávací pozice.
Když Jaroslaw Kaczyński vyhlašuje, že Polsko má morální právo nepřijímat žádné uprchlíky, protože za jejich vznik nemůže, lze mu snadno říci, že Velká Británie taky nemůže za ekonomickou situaci Polska a za to, že Poláci potřebují hledat práci v zahraničí. To je přece jejich problém. „Nezneužili jsme státy, z nichž nyní tito uprchlíci přicházejí do Evropy, nevyužívali jsme jejich pracovní sílu a konečně, nepozvali jsme je do Evropy. Máme plné morální právo říci ‚ne‘,“ tvrdí Kaczyński. Uprchlíky přitom do Evropy nikdo nezval, utíkali před válkou, jako před ní kdysi utíkali Poláci, Češi a další, pokud mohli. Totéž jako Kaczyńského se týká českého postoje „dvanáct uprchlíků a dost“, který je směšný a ubohý.
Jakmile se sami dostaneme do pozice lidí, kteří něco chtějí, cítíme se ukřivděni a máme pocit, že nám „velký svět“ něco upírá. Politika ale znamená „něco za něco“ a to něco musí dodat v přiměřené míře všechny zúčastněné strany. Jak známo po staletí, státy nemají přátele, státy mají zájmy. Zájmy se ale dají krotit vyjednáváním, kde je nutno něco nabídnout. Když nebudou Britové vstřícní k občanům Unie, nebude Unie vstřícná k Britům. Když nechceme Evropě pomoci s uprchlíky, kteří zamířili především do některých zemí, sotva čekat, že na nás bude mít velké ohledy, až po nějakém konfliktu na východě, třeba někde na hranicích Ruska zamíří k nám, protože s naší zemí už mají nějakou zkušenost, jako ji ti z Blízkého východu mají s Německem. Pak se budeme dovolávat solidarity a někdo se zeptá, kde jsme byli, když ji potřeboval ten druhý. Ať si Kaczyński občas vzpomene na Poláky v Británii a my na uprchlíky před komunismem, kterých bylo v letech 1948–1989 kolem 300 tisíc. Po listopadu 1989 odešlo do ciziny kolem 200 tisíc Čechů.
Bylo by lepší se Unie držet, protože „cizina“ pak pro nás bude mnohem menší a naše práva větší.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.