a pečovat o takové plavidlo, aby bylo vždy použitelné a mohlo vyrazit na moře – v našem případě třeba na Slapy. A hlavně nedopustit, aby mu tu bárku někdy někdo zestátnil nebo zabavil, protože čím by pak připlul svým hochům v nouzi na pomoc? Zvláště člověk, který si pamatuje doby, kdy všechno bylo společné, státní nebo to nefungovalo, což bylo totéž, ocení, že ve Velké Británii tehdy existovalo velmi vyspělé soukromé vlastnictví kvalitních lodí, rybářských i sportovních, obyčejných i luxusních.
Starali se o ně uvědomělí občané, kteří když bylo třeba, pustili se s nimi na moře a neváhali nasadit i své životy, aby vypálili frickům rybník. Je to dojemná chvíle, když ten důstojník, co ho ve filmu hraje Kenneth Branagh, spatří na obzoru moře poseté soukromými loďkami, které se blíží, aby nalodily své a možná i francouzské hochy, kteří uvízli na pláži v Dunkerku. „Vidím domov,“ řekne a vlastenecká slza se objeví v očích. V našich též. Ach, Anglie, hrdý Albione, zvládl bys to znovu?
„Velkolepé, přitom klidné a jaksi kamarádské odhodlání se bránit i v situaci, která se zdá být zoufalá a ztracená.“
Winston Churchill, který byl nepřítomný hrdina těch dní i filmu Dunkerk, líčí v II. dílu svých válečných pamětí (Jejich nejskvělejší hodina), jak nic nebylo důležitější než trvat na tom, že boj bude pokračovat, a to i za těch nejnepříznivějších okolností, i kdyby mělo dojít na nejhorší a Británie měla dočasně padnout (ani to nebylo vyloučeno), tak přesto nic nebude rozhodnuto, protože Británie se nikdy nevzdá.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.