teroristická organizace, povýšená svým vůdcem Al-Bagdádím před třemi roky na stát, se hroutí na všech frontách. Islámský stát ztratil už téměř tři čtvrtiny někdejšího území, mezi džihádisty se množí případy dezerce a sám Bágdádí, pod jehož velením měly podle islamistické propagandy zavlát černé prapory chalífátu nad Římem i Washingtonem, je po smrti. Zřejmě ho zabil ruský nálet. Přesto bohužel Rakku a její obyvatele čeká stejně chmurný osud jako Mosul: masivní nálety a ostřelování a poté vleklý a krvavý postup pozemních vojsk.
Na Rakku útočí jednotky Syrských demokratických sil (SDF), zformované v roce 2015 coby protiislamistická koalice. Složení reprezentuje multietnický a multináboženský charakter Sýrie: v řadách SDF bojují Arabové muslimského vyznání, křesťanští Asyřané, Arméni, Turkmeni a příslušníci jezídské menšiny. Hlavní tíhu bojů však nesou Kurdové. Jejich Lidové obrané milice (YPG) si během posledních tří let vyválčily na IS zpět tradiční kurdské území na severu Sýrie, takzvanou Rojavu, a nyní tvoří asi sedmdesát procent z celkových 80 tisíc příslušníků Syrských demokratických sil.
„Kurdové sní sen o nezávislosti už minimálně dvě stě let. Teď je velmi blízko naplnění.“
V Rojavě se pod kontrolou kurdských samospráv realizuje zřejmě nejpozoruhodnější společenský experiment současnosti: v oblasti ze všech stran obklopené nábožensky a společensky konzervativními, autoritářskými nebo – v případě Islámského státu – zcela zrůdnými režimy deklarují syrští Kurdové své priority takto: demokracie, lidská práva, ekologie, udržitelnost. Progresivní ideové zázemí přesto kurdským milicím, v nichž hrají významnou roli i ženy, nijak neubírá na efektivitě: poslední dva roky uštědřují džihádistům jeden výprask za druhým. K tomu je nutné připočíst i situaci na druhé straně hranice.
Na severu sousedního Iráku funguje už od konce operace Pouštní bouře z roku 1991 autonomní kurdská enkláva. Irácký Kurdistán nyní čeká zářijové referendum o úplné nezávislosti. Zdá se, že stoletý kurdský sen o vlastním státě nebyl nikdy blíže k uskutečnění než nyní. Pokud by k vyhlášení úplné kurdské nezávislosti v Sýrii či Iráku skutečně došlo, pro už tak extrémně turbulentní situaci na Blízkém východě to může mít jen těžko odhadnutelné následky.
pod vlajkou apoismu
Kurdové jsou se čtyřiceti miliony nejpočetnějším etnikem na světě bez vlastního národního státu. Historicky se Kurdistán rozkládá na území čtyř zemí: Turecka (největší část), Iráku, Sýrie a Íránu. Prakticky všude Kurdové čelili a čelí represím. Záhy po vyhlášení Turecké republiky z roku 1923 došlo k několika řízeným masakrům kurdského obyvatelstva s odhadovaným počtem čtyřiceti tisíc obětí. Od konce druhé světové války do roku 1991 byla vůči tureckým Kurdům ze strany vlád uplatňována politika asimilace a řízené likvidace národní identity. Od vojenského puče v roce 1980 do začátku 90. let platil zákaz užívání kurdštiny na veřejnosti, běžné bylo věznění za kurdštinu v psaném projevu nebo za zpěv kurdských folklorních písní.
V Iráku vedl režim Saddáma Husajna genocidní kampaň proti odbojným kurdským oblastem na severu země. Mezi lety 1986 a 1989 bylo při bombardování, masových popravách a plynových útocích zabito na sto tisíc Kurdů, v naprosté většině civilistů, a zničeno na čtyři tisíce vesnic. Asadovská Sýrie si pro více než milionovou kurdskou minoritu připravila podobnou strategii cílené devastace kulturního zázemí jako Turecko.
Ale byla to právě zdaleka nejpočetnější kurdská menšina v Turecku, kdo se v 70.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.