Rock pro bojkoty stvořený

thom Yorke ze skupiny Radiohead nedávno z pódia v Glasgow ukázal prostředníček netradičnímu terči – demonstrantům, kteří ho, mávajíce palestinskými vlajkami, vyzývali, aby nehrál v Izraeli. Jesse Hughes, frontman skupiny Eagles of Death Metal (té, na jejímž koncertě v pařížském Bataclanu zabili islamisté 89 lidí), zase adresoval ona dvě lapidární slova legendě Pink Floyd Rogeru Watersovi. Důvodem byla rovněž Watersova snaha odradit ho od vystupování v Izraeli.

Z přetahování o to, kdo pojede, nebo nepojede vystupovat do Izraele, se v posledních letech stal ve sféře kultury jakýsi rituál. Vystoupení v Izraeli zrušili například Elvis Costello, Marc Almond, Carlos Santana, Gil Scott-Heron, Gorillas, Annie Lennox nebo Lauryn Hill. Výzvy ke zrušení vystoupení naopak odmítli Elton John, Alicia Keys, Lady Gaga, Madonna, Justin Bieber, Gogol Bordello… Nezdá se, že by v tom byl nějaký zřetelný kvalitativní nebo žánrový klíč. Výčty těch umělců si na internetu najdete snadno, protože obě strany – bojkotéři i izraelské a židovské organizace – se snaží dávat svým úspěchům publicitu. Bojkot je totiž organizovaný. Je součástí kampaně BDS (Boycott, Divestment, Sanctions – bojkot, stažení investic, sankce), kterou od roku 2005 koordinuje Palestinský národní výbor pro BDS. Roger Waters se stal jakýmsi komisařem této kampaně ve svém oboru. 

Hudba se zdá být pro bojkoty zvlášť stvořená. Akce v jiných oblastech sice mohou potenciálně bolet víc, ale tam zase narážejí na institucionální a právní rámce. Jakmile se dostanete k čemukoliv, co souvisí s operací státu, začnou být politici a právníci opatrní. Pop music je naproti tomu pole bez pravidel, kde lze volně pracovat s veřejným a soukromým tlakem a reputací. I dopad může být citelný – izraelští fanoušci jsou, tak jako všude jinde, vášniví, a když jim odepřete jejich idoly, budou se cítit vyloučení z atraktivního světa, zapůsobí to na ně osobně a citově, – tak nějak asi zní teorie. Má taky tradici, na niž se organizátoři odvolávají – bojkot Jihoafrické republiky v 80. letech. Taky tehdy byla například skupina Queen kritizována za to, že bojkot prolomila.

„Vidět za celosvětovým ohlasem BDS starý dobrý antisemitismus by bylo mylné nebo zjednodušující.“

Pop music v tom není sama. Na jaře 2015 byl zveřejněn otevřený dopis iniciativy Artists for Palestine UK, který postupně podepsalo až 700 lidí. Oznámili, že nebudou v Izraeli vystupovat, vystavovat, zúčastňovat se konferencí, festivalů, přijímat tamní ceny atd., „dokud Izrael nezačne respektovat mezinárodní právo a neukončí svůj koloniální útlak Palestinců“. Najdeme tam řadu známých jmen, namátkou Brian Eno, Roger Waters, režisér Ken Loach, herečka Kika Markham nebo jeden z nejlepších britských scenáristů Jimmy McGovern. Na podzim byl v reakci na to zveřejněn otevřený dopis (pokud se vyžíváte v kultuře otevřených dopisů, budete tady doma), jehož motivem je kulturní dialog místo bojkotu. Ten podepsalo 150 lidí, ale organizátoři se mohli pochlubit velkým „úlovkem“ v osobě autorky Harryho Pottera J. K. Rowlingové. Mezi signatáři najdeme třeba historiky Simona Schamu, Toma Hollanda a Nialla Fergusona. Tady už letmý pohled na seznamy signatářů prozradí určité charakteristiky. Na protibojkotovém dopise si lze všimnout historiků, spisovatelů i pár poslanců. Na bojkotovém je na první pohled patrná řada jmen arabského původu, na protibojkotovém je řada Židů (i když ty najdeme i na bojkotovém).

Argumentace a prohlášení dotčených umělců, ať už se rozhodnou tak, nebo onak, má jisté prefabrikované rysy. Ten, kdo se rozhodne v Izraeli vystoupit, ze všeho nejdřív zdůrazní, že nesouhlasí s politikou izraelské vlády. Ale, pokračuje, je přesvědčen, že jedině dialogem, setkáváním, výměnou názorů lze dosáhnout změny. Dělám hudbu, hudba spojuje lidi, zní další typické pokračování. A pak učiní nějaké gesto, například že pozve na pódium palestinského umělce.