jisté je, že metody IS i jeho osamělých ideologicky vyrobených pěšáků se vyznačují účelovou maximalizací šoku, snahou vyvolat strach a hrůzu a odstrašit nepřátele od pokusů vzdorovat. Nelze tak pochybovat o tom, že ostrými útoky v Evropě se IS, hlásící se k fundamentálnímu proudu islámu, strategicky snaží být vždy o krok před západem a teror využívá jako jistou formu propagandy.
Jenže IS se paradoxně svou aktivitou v posledních letech dostává, přinejmenším v tom strategickém smyslu, do problémů. Není to tak dávno, kdy ještě teroristické útoky v Evropě vzbuzovaly strach, velké emoce a mimořádnou společenskou solidaritu. Ale IS se nezaměřuje na kvalitu útoků; neplánuje, nevymýšlí taktické termíny, nesnaží se o sofistikované útoky na co možná nejvíc civilistů nebo na politické cíle. Řídí se kvantitou. Útoků je čím dál víc, ale žádné z poslední doby se nedají ani v nejmenším srovnat s těmi, které měla na svědomí al-Kaída. Možná byly brutální a nelítostné, ale jejich účelem bylo znovu jen zastrašovat, často spontánně a bez rozmyslu.
„A tak ho paradoxně to, že je hladový po evropských obětích, může výrazně oslabit.“
Samozřejmě, že životy všech lidí jsou stejně hodnotné a nemůžeme říct, že bychom obětí z 11. září litovali víc, než obětí z Charlie Hebdo, nebo že bychom víc litovali obětí z Charlie Hebdo, než těch z posledních útoků v Barceloně. Ale kvantita, kterou se útoky Islámského státu v posledních letech a především měsících vyznačují, západní společnost značně otupuje. Stačí se podívat na sociální sítě – každý si ještě vzpomene na útoky ve zmiňované redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a na dnes už proslulou hlášku „Je Suis Charlie“, kterou můžeme ještě dnes najít u mnoha lidí mezi profilovými obrázky na Facebooku. U kolika z nich jste viděli vlajku Barcelony, vyjádření soustrasti nebo jiný náznak solidarity?
To, že lidé v západním světě téměř přestávají teroristické útoky vnímat – samozřejmě pokud se jich bezprostředně netýkají – neznačí nic o tom, že by snad byli necitliví nebo nebyli schopní empatie. Naznačuje to jistý vzrůstající cynismus, který způsobuje velmi častá intenzita útoků, jež v lidech pomalu střídá panický strach v jinou emoci, pro Islámský stát podstatně méně zajímavou, a sice jistou formu smíření, ztotožnění se s nastalou situací.
S trochou nadsázky by se dal dlouhodobý přístup západní společnosti k terorismu charakterizovat modelem Kübler-Rossové. Z fáze popírání z doby 11. září, kdy málokdo chtěl věřit, že se něco takového stalo, přes silnou celospolečenskou depresi z dob útoků ve Francii v roce 2015 (Charlie Hebdo v lednu a Paříž v listopadu), jsme se dostali do fáze, kdy ne že teroristické útoky přehlížíme, ale nějakým způsobem jsme se je naučili vnímat jako součást sebe samých, součást moderní evropské historie. Zkrátka už se z nich nehroutíme, možná jsme odvážnější a mnohem lépe duševně připraveni s nimi vnitřně bojovat.
„Největším nebezpečím pro Evropu momentálně není IS samotný, ale jsou jím ti, kteří nejsou vycvičeni Islámským státem.“
A na tom bude nejvíc tratit Islámský stát. Ten sice bude pokračovat v útocích i dál, těžko si můžeme dělat iluze o tom, že Barcelona byla poslední. Ale ty bezprostřední důsledky útoků se už často omezují prakticky jen na tu konkrétní oblast, kde k útokům došlo. Už nezpůsobují pozdvižení celého západního světa. Jako bychom tím chtěli Islámskému státu naznačit, že už se ho přestáváme obávat. A čím IS bude, když se mu nebude dařit ovládat nás tou nejsilnější emocí, emocí strachu? Když přijde o velkou část toho, na čem stojí jeho propaganda?
Ztratí na vážnosti. Bude muset začít s většími, promyšlenějšími útoky. A k tomu nebude mít prostředky. A tak ho paradoxně to, že je hladový po evropských obětích, může výrazně oslabit. Ale ideologie, kterou se Islámskému státu podařilo po celém světě na dálku rozšířit, může mít své stoupence všude, nejen ve Francii, Británii či Belgii. Největším nebezpečím pro Evropu momentálně není IS samotný, ale jsou jím ti, kteří nejsou vycvičeni Islámským státem, nejsou jeho členy, jen jsou prostě polapeni jeho světonázorem. A když jsou ve Španělsku, nemůžeme vyloučit, že jejich proudy – zatím neprobuzené – mohou existovat i u nás. Proto musíme stále zůstávat na pozoru.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.