pomineme-li nyní ten fakt, že je to myšlenka na jedné straně hluboce odvážná a na straně druhé značně primitivní, je nutno říct, že její praktická realizace je naprosto vyloučená, a to jak byrokraticky a administrativně, tak eticky a morálně.

Proč? V první řadě, islám, stejně jako kterékoliv jiné náboženství nebo metanarace, může mít dvě tváře. Jednou tváří je islám jako náboženství, přesvědčení, víra, chcete-li. Druhou tváří je islám jako ideologie, pragmatický hodnotový systém spojený s do jisté míry exaktním právem. Ta druhá tvář, řekněme oficiální, je aplikovaná třeba v zemích, které nejsou sekulární, ale naopak stavějí na náboženských idejích. Tyto ideje jsou pak na úrovni určité sociální skupiny či území – většinou národa či státu – převedeny do jakéhosi systému práva, o němž lze říct, že je svým způsobem uchopitelný (např. právo šaría).

Tuto tvář – tu oficiální, která muslimům nebo obecně lidem žijícím na určitém území ukládá jisté právní povinnosti a omezení – zakázat vskutku můžeme, jednoduše tím, že ji nepřijmeme do našeho právního řádu. Do této míry je v pořádku jakákoliv snaha o zákaz „islámu“, třebaže se nejedná o zákaz islámu jako takového, ale spíše jakéhosi „aplikovaného“ islámu a jeho pragmatických kritérií. Přirovnat to lze ke křesťanským církvím – církve často ukládají svým členům jistá pravidla, která musejí dodržovat. Islámské právo funguje na podobném principu a země vyznávající islámské právo šaría tak jsou jakousi obří verzí církve. Tyto institucionalizované systémy reálně můžeme zakázat, protože stanovují psaná právní paradigmata chování.

„Islám, stejně jako kterékoliv jiné náboženství nebo metanarace, může mít dvě tváře.“

Na druhé straně ale křesťanství jako náboženské vyznání zakázat nemůžeme. A můžeme nyní klidně ignorovat ten fakt, že právo na vyznání ukládá ve všech ústavních zemích sama ústava, takže by byl jakýkoliv zákaz vyznání nejen protiústavní, ale především těžce nemorální. Křesťanství zakázat nemůžeme jednoduše proto, že víra v křesťanství není institucionalizovaná, dokud nejsme součástí nějaké oficiální instituce, třeba církve, a dokud její pravidla nenarušují právní řád země, kde církev existuje. Zakázat křesťanskou víru by bylo totéž jako zakázat konkrétní názory nebo třeba fandění Spartě. Stejným metrem islám jako náboženství nelze zakázat, protože vyznavači islámu – muslimové – nejsou zapsáni někde v registru a nejsou jim přiřčena konkrétní pravidla, jak se chovat nebo nechovat, která když nedodrží, přijde trest.

Navzdory tomu, že většina lidí se do islámských tradic rodí, stát se muslimem může být svobodnou volbou kohokoliv z nás. Pokud si to vybereme, nikdo nám žádná pravidla neurčuje, my se sami svobodně rozhodujeme, jestli se chceme nebo nechceme řídit Koránem a my sami se rozhodujeme, se kterou větví islámu budeme sympatizovat. Dokud se nestaneme členy některé z oficiálních institucí, třeba občany muslimské země, máme plné a nepopiratelné právo na vyznání, které jsme si vybrali. A v souladu s jednou z klíčových právních myšlenek liberálních proudů – „naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“ – si můžeme v rámci svého vyznání prosazovat vlastní pravidla, jaká chceme, dokud tím někoho neobtěžujeme, neomezujeme nebo někomu neubližujeme.

Jenže řada protiislámských radikálů by ráda zakázala islám jako náboženství, včetně všech jeho symbolů (tradic, kulturních zvyků, modlení), kvůli tomu, že islámská víra je někdy zneužívána pro násilné činy. Pomineme-li fakt, že zákaz vyznání se absolutně neslučuje s liberální filozofií dnešní západní společnosti, je taková představa krajně naivní a v důsledku i úsměvná. Právě proto, že islám jako vyznání (stejně jako žádné jiné náboženství) není individuálně ničím oficiálním a v rodném listu nebo občanském průkazu ho nenajdeme, neexistuje spravedlivý systém, na jehož základě bychom mohli stigmatizovat lidi podle vyznání. Prakticky jediný způsob, jak zjistit, jestli je někdo muslim, je zeptat se ho. Humorné je, že bychom museli seřadit celý svět do fronty a na každého aplikovat detektor lži, abychom si byli jisti, že skutečně správně rozřadíme muslimy od nemuslimů. A to bychom ještě museli stoprocentně důvěřovat nedokonalému detektoru. Nemusím říkat, jak absurdně tyto představy zní.

„Snaha o globální potlačení islámu by byla totéž jako snaha o zákaz prodeje tenisových raket.“

Proto nelze zakázat islám. Můžeme a samozřejmě bychom měli v Evropě zabránit tomu, aby se tu usazovala jakákoliv protiprávní pravidla, islámská či neislámská, která kohokoliv poškozují. Ani odpůrci, ale ani zastánci islámu nechtějí v Evropě žádné fundamentální násilné odnože, kvůli kterým bychom se museli bát o naše ženy či děti. Ale nemůžeme zakázat islám, protože islám sám o sobě je jen shlukem milionů myšlenek, jimž nemusíte, ale můžete věřit a jimiž se nemusíte, ale můžete řídit. Brutalitu vycházející z islámských idejí v praxi vyrábějí až ortodoxní odnože, které se tohoto náboženství chopí a přetvářejí je v ideologický systém, kde existují pravidla a dogmata na úrovni práva. A teprve ta lze zakázat, resp. nepřijmout.

Každý člověk má nějaké zájmy, které vychází ze subjektivních měřítek dané osoby. Zájmy dvou lidí se ani v nejmenším nemusejí shodovat – jednoho baví tenis, druhého fotbal. Ale oba mají povinnost, chtějí-li žít ve stejné zemi, respektovat ústavu a právní řád dané země. Podobně jako se můžete v souladu s právem dané země svobodně rozhodnout, jestli budete hrát raději tenis nebo fotbal, můžete se také rozhodnout, jestli budete křesťan nebo muslim a do jaké míry budete dodržovat tradice těchto náboženství. Až ve chvíli, kdy si z náboženského vyznání uděláte protiprávní nástroj, nastává situace, kdy tomuto jednání lze učinit přítrž. A stejně jako neodsoudíme někoho, kdo hraje tenis, dokud raketou někomu nezlomí nohu, nemůžeme ani zakázat islám někomu, kdo v něj chce věřit. Už jen proto, že ctíme presumpci neviny. Zakázat můžeme až případné protiprávní jednání, k němuž se tento muslim uchýlí.

Snaha o globální potlačení islámu by tedy byla totéž jako snaha o zákaz prodeje tenisových raket, protože hrozí, že někdo někomu zláme nohy. Islám jako duchovní náboženství (které nikomu nevezmeme a ani nemůžeme) a islám jako pragmatická ideologie (která je aplikovaná a západním právem uchopitelná) jsou zcela odlišné pojmy, a děje se ta smutná věc, že evropská společnost má velmi často tendenci spojovat je do jednoho.

Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.