nástin odpovědi dává americký spisovatel John Updike ve svém románu Terorista z roku 2006.
Titulní postava knihy Ahmad je rodilý Američan, student střední školy. Otcem je Egypťan, který matku opustil. Matka je svobodomyslná Irka a žije – krom četných milenců – jen se svým synem. V rodině bez otce se Ahmad přimkne k jeho idealizovanému obrazu a součástí toho se od dětství stane i příklon k islámu. Jeho učitel Koránu je fundamentalista jemenského původu, ale ani jeho fundamentalismus nepřipadá Ahmadovi vždycky ještě dostatečně zanícený.
Ameriku vnímá Ahmad, který se tu narodil, jako nepřátelské prostředí nevěřících, kteří propadli pokrytectví, konzumu a sexu. V tom ho posiluje i prostředí na střední škole, kde ho šikanují jako „Arabáka“ a na učitelích je patrné, že žádnou víru nemají nebo pro ně nic neznamená. Studenti jsou jen součástky obráběné tak, aby zapadly do velkého stroje. Dívku, která se mu líbí, považuje přes veškerou přirozenou náklonnost za nevěřící a propadlou peklu.
„V arabském světě je 50 procent lidí ve věku pod 25 let a mladí lidé hledají nějakou vizi a následují ty, kdo jim ji dají.“
Jak se v knize ukáže, od počátku je chlapec manipulován k tomu, aby se nechal naverbovat jako sebevražedný atentátník. Duchovní učitel mu rozmluví studia na univerzitě (jsou tam samé světské obory, které odvádějí od islámu) a doporučí mu získat řidičský průkaz na náklaďák. Záměr je jasný. Jednou je třeba Ahmada získat jako sebevražedného atentátníka a organizátoři okázale litují, že nejsou tak mladí, aby se taky mohli obětovat.
Pointu knihy nebudeme vyzrazovat, ale mechanismus je jasný. Vykořeněný mladý člověk, kterému je společnost, ve které se narodil, cizí a kterou pohrdá, hledá nějaké zakotvení a to mu poskytuje v jeho situaci jen jasné a ryzí náboženství. Tak si vytvoří myšlenkové vzory, podle kterých už posuzuje ve svých osmnácti všechno, včetně snah svého sekularizovaného židovského výchovného poradce ve škole, aby šel přece jen na univerzitu a nezahazoval své schopnosti.
Ahmad je typickým představitelem těch atentátníků, o kterých se později s překvapením zjistí, že někde odpálili bombu. Je slušný, úzkostlivě dbalý svého zevnějšku, inteligentní a s dobrým prospěchem, prakticky asketického života. Účastní se školních sportovních zápasů. Zajde do konce se sebezapřením i do křesťanského kostela, když ho spolužačka pozve na koncert sboru, kde ona zpívá.
V jednom se od některých mladých teroristů, jak je známe ze zpráv, liší. Islám zná dost dobře, pečlivě studuje Korán a bere ho roky vážně, naučí se kvůli tomu arabsky. Nepatří k těm rychlomuslimům, kteří bary a drogy vyměnili nakrátko za radikální mešitu a pak se šli odpálit. Mechanismus je ale stejný. Hledal v životě nějakou oporu a jedinou mu poskytli fundamentalisté. Ostatními lidmi mladík pohrdá, protože se mu hnusí jejich způsob života, ostatně bohužel navíc v něčem právem.
„Časovaná bomba je posilována šířením zbraní, konzumním materialismem a pocitem ponížení.“
Toto líčení není snahou morálně ospravedlnit terorismus, ale konstatování, jak věci psychologicky fungují. A to i tehdy, když to neskončí terorismem, ale „jen“ devastací osobnosti v nějaké sektě, jedno jaké. Mohlo by to být i politické hnutí, to na věci moc nemění. Mladí nacisté a komunisté to měli podobně. Také jim nabídli vizi ráje a porovnali ji s bídným, špinavým a pokryteckým světem. (Srovnat nedokonalý reálný svět s nějakým vymyšleným ideálním světem, to často zabere.) Technicky vzato je pak rozumné se podle toho zachovat, zvrhlý svět odmítnout a do ráje spěchat, jak to jen jde. Bolest atentátníci přece nepocítí, naopak, oni jí uniknou. Náboženství není jen opiem lidstva, jak to zjednodušil Marx, ale tento prvek drogy v sobě má, stejně jako další nadčasové ideje.
Jak píší autoři knihy Domácí terorismus (Thomas. M. Pick, Anne Speckhard, Beatrice Jacuch, 2009), 20. století zažilo formování dominantního světového názoru charakteristického pro bohaté a individualistické západní kultury. Tento pohled na svět je charakteristický důrazem na dosahování osobních cílů na úkor cílů komunity, poznáním soustředěným na osobnostní práva a potřeby a důrazem na racionální analýzu výhod a nevýhod. Tím se liší od světa menšin, který je charakteristický rozvojem komunálních kultur, které dbají na souvislost mezi jedincem a komunitou a provázaností sebepojetí jedince a jeho společnosti, spojením osobních a společných cílů, soustředěním se na normy, závazky a povinnosti a důrazem na vztahy.
V dnešním globálním světě vidíme vznik různých hybridů těchto dvou světů, například individualistického islamistu, který ignoruje realitu vzájemné lidské závislosti, a proti tomu západní svět, který posiluje globalizaci tvořící světovou komunitu. Ještě nevznikly žádné modely, které by úspěšně spojily tyto dva krajní póly.
Ekonomická dominance umožnila, aby se individualistický světový názor stal „nevědomou ideologií kulturní nadřazenosti“ a vedle toho paralelně rostou totalitní tendence islámských kultur a část islámských vůdců tomu čelí formulováním militantní kontraideologiea radikalizují ještě víc islámská militantní hnutí. Objevuje se jakási forma „náboženského materialismu“, který hlásá netoleranci vůči „těm druhým“ a ospravedlňuje brutalitu ve jménu náboženských konstruktů. Tak došlo v západním světě k vytvoření radikálních islámských konkláv, které odmítají přijímat demokratické hodnoty hostitelských zemí, ale spíše jim zůstávají zatuhlé reakcionářské a militantní postoje. Jen některé náboženské komunity reagují na pocit ponížení účinnou sociální akcí.
„Vykořeněný mladý člověk, kterému je společnost, ve které se narodil, cizí a kterou pohrdá, hledá nějaké zakotvení.“
Kolektivní vzpomínky potom nejsou ničím mírněny a lze vzpomínat na křivdy staletí v minulosti a nic neudělat ohledně křivd současných. Náboženský fundamentalismus (islámský i křesťanský) existuje v symbióze s agresivním sekularismem. Výsledkem je materialistický a ideologický přístup k náboženství. Tam pak jdou autentické osobní vztahy a altruismus stranou. (Protivníkem je každý, i kdyby to byl nevinný úředník nebo dítě.)
Když se vrátíme na začátek, je třeba vzít v úvahu, že třeba v arabském světě je 50 procent lidí ve věku pod 25 let a mladí lidé hledají nějakou vizi a následují ty, kdo jim ji dají. To představuje jakousi časovanou bombu, která je posilována šířením zbraní, konzumním materialismem a pocitem ponížení. (Rodilý Američan je pořád „Arabák“, nahlížen jako potenciální zločinec, přičemž jeho Prorok je vysmíván jako masový vrah, šílenec a pedofil ze strany lidí, jejichž život je jinak dost pochybný.)
To je částečný pokus odpovědět na to, proč bombu někdy odpálí mladý muž, který do té doby vypadal navenek jako pilný student, nebyly s ním problémy, hrál s ostatními ve škole basebal a jako řidič náklaďáku si vydělal jistě víc, než by dostal v chudé a represivní zemi, odkud pocházejí jeho rodiče.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.