často se upozorňuje na osud římské říše, tehdy nejmocnějšího útvaru známého světa. Skončila rozpadem a její západní část podlehla barbarům.
Čeká nás něco podobného? Tím se zabývá ve svém článku na serveru stanice BBC autorka Rachel Nuwerová.
Proč dopadl nakonec Řím tak špatně a co to má společného s námi? Moralistní posuzovatelé říkají, že za to může pohodlnost a nemravnost Římanů. To je ale dost velké zjednodušení, které nám toho moc nevysvětluje. Nemravnost a záliba v luxusu tu byly i v dobách rozkvětu impéria. Navíc se tehdy stalo nové křesťanství oficiálním náboženstvím, takže bychom mohli s trochou naivity spíše čekat mravní obnovu a rozkvět.
Historici soudí, že pád Říše byl dán tím, že stále posouvala hranice a aby to byla schopná zajistit, její organizace byla stále složitější. Když potom přišly vnější problémy, už to nemohla ustát. Po celou dobu od 1. století se nadměrně zvyšovaly náklady a dlouho se dařilo stát držet stabilní. Cena za expanzi byla ale příliš vysoká. Na konci 3. století v důsledku občanské války a invazí se Říše se snažila aspoň udržet své ústřední území. Armáda pohlcovala rozpočet a inflace se vyšplhala do výšek. Vláda znehodnotila stříbrnou měnu, když se pokoušela pokrýt své náklady. Zatímco někteří badatelé uvádějí jako počátek kolapsu rok 410, kdy vpád Vizigótů vedl k vyplenění Říma, byla tato událost umožněna už předtím sestupnou spirálou, která trvala více než století.
„Západní civilizace vyniká schopností velkých inovací v myšlení a vědě.“
Podle Josepha Taintera, profesora životního prostředí a společnosti na Utah State University a autora knihy Kolaps komplexních společností, je jedním z nejdůležitějších ponaučení z pádu Říma, že za každou složitost platíme nějakou cenu. „Jak je uvedeno v termodynamickém zákoně, potřebujeme energii k udržení jakéhokoli systému ve složitém uspořádaném stavu – a lidská společnost není výjimkou. Ve 3. století Řím stále častěji přidával nové věci – armádu dvojnásobné velikostí, jezdectvo, podřízené provincie, z nichž každá potřebovala vlastní byrokracii, dvůr a obranu – jen aby se zachoval status quo a hranice se neposunuly se zpět. Nakonec si už Říše nemohla tuto zvýšenou složitost dovolit. Byla to rozpočtová slabost, nikoli válka, na co říše zahynula.“
Doposud moderní západní společnosti dokázaly odložit podobné scénáře kolapsu pomocí fosilních paliv a průmyslových technologií – třeba technologií těžby plynu z břidlic, která přišla v roce 2008, tedy právě včas, aby vyrovnala rostoucí ceny ropy. Tainter se domnívá, že tomu tak ale nemusí být vždycky. „Představte si ty náklady, když budeme muset postavit kolem Manhattanu pobřežní stěnu, abychom se uchránili před bouřkami a rostoucími přílivy. Nakonec investice do složitosti jako strategie řešení problémů dosahuje bodu, kdy se snižují výnosy, a to vede k fiskální slabosti a zranitelnosti. Museli bychom najít způsob, jak zaplatit za složitost naší společnosti, jako to udělali naši předchůdci, když budovali společnosti založené na fosilních palivech.“
Stejně jako v Římě by zhroucení západních společností předcházelo stažení lidí a zdrojů zpátky do hlavních zemí. Vzhledem k tomu, že chudší země se nadále rozpadají uprostřed konfliktů a přírodních katastrof a obrovské vlny migrantů budou proudit ze selhávajících regionů a hledat útočiště v stabilnějších státech, Západ bude reagovat omezeními a třeba i zákazy přistěhovalectví; zdi za několik miliard dolarů a pohraniční hlídací drony a armády. Zavedou se zvýšená bezpečnostní opatření a hlídání, kdo a odkud a kam se pohybuje. „Je to téměř imunologický pokus zemí udržet periferii a odvrátit tlak,“ říká Thomas Homer-Dixon z Balsillie School of International Affairs v kanadském Waterloo.
Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými ve zranitelných západních zemích bude tlačit společnost zevnitř k další nestabilitě. „Do roku 2050 se Spojené státy a Spojené království vyvinou ve společnosti se dvěma třídami, kde malá elita bude žít dobrý život a u většiny bude spokojenost klesat,“ říká Jorgen Randers, bývalý přednášející na Norwegian Business School. „To, co se zhroutí, bude spravedlnost.“
„Stejně jako v Římě by zhroucení západních společností předcházelo stažení lidí a zdrojů zpátky do hlavních zemí.“
Nespokojení lidé, sužovaní různými obavami, se pak budou více držet své identity v rámci skupiny – ať už náboženské, rasové, nebo národní. Představa kolapsu bude všeobecně odmítána, a pokud se problémy připustí, budou klást vinu těm, kdo jsou mimo skupinu. „Nastavujete tak psychologické a sociální předpoklady pro masové násilí,“ říká Homer-Dixon. „Když se lokalizované násilí nakonec rozšíří a nějaká země nebo skupina se vás rozhodne napadnout, je těžké se vyhnout kolapsu.“
Evropa pocítí tyto tlaky nejdříve, protože se nachází v těsné blízkosti Afriky, je pozemním mostem na Blízký východ a sousedí s politicky nestabilními státy na východě. USA pravděpodobně vydrží déle, protože oceány pro ně tvoří jakési nárazníky.
Na druhou stranu to nemusí být dramatický a násilný konec. V některých případech se civilizace prostě vytratily a třeba britské impérium takto mizí od roku 1918. Další země mohou následovat. Jak čas plyne, budou stále méně důležité a na problémy, které způsobují jejich pomalé ztráty, reagují odchylováním se od hodnot, které dnes vyznávají. Bezpproblémový „provoz“ a přátelská povaha západní společnosti zmizí, protože dojde k výbuchu nerovnosti. Demokratická a liberální společnost prohraje, zatímco silnější vlády, jako je třeba Čína, budou vítězit. Vážné by to mohlo být už v polovině 20. let tohoto století.
Takové temné scénáře ještě neznamenají, že je všechno ztraceno. Západní civilizace přece jen vyniká schopností velkých inovací v myšlení a vědě. Pokud bude mít společnost dobré vedení a dobrou vůli, může pokračovat na cestě k blahobytu a zvládne problémy jako jsou stresy klimatických změn, populační exploze a energetické zdroje. Bude ale třeba čelit různým nutkáním, které vedou k omezování svobody a uzavřenému myšlení a izolaci. To je proces, který už dnes sledujeme a jehož výsledek je otevřený.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24