Globalismus pěkných čísel

co je to za hausnumero, divil se, je to vůbec možné? Vždyť to je strašně moc lidí, je takových na Zemi vůbec tolik? Je to zajímavá lekce na téma prosazující se dichotomie nacionalismus versus globalismus.

Velká čísla na nás působí magickým dojmem. 250 000 lidí denně, to je 91 milionů lidí ročně, což může znít jako strašně moc. Ale na Zemi žije 7,6 miliardy lidí, což je ještě mnohem a mnohem víc, takže jen tak od pohledu možné je.

Je to pravda? Já jsem našel jiné číslo. Ve studii Global Extreme Poverty z letošního března autoři Max Roser a Esteban Ortis-Ospina říkají: „V roce 1990 žily dvě miliardy lidí v extrémní chudobě. Pokles na 705 milionů v roce 2015 znamená, mezi léty 1990 a 2015 žilo každý den o 137 000 lidí méně v extrémní chudobě.“ Mají na to exaktní čísla a exaktní (finanční) definici extrémní chudoby.

„Z globalismu se v posledních dvou letech stalo módní slovo, kterého se chytá kdekdo, kdo se rozhodne pořídit si radikální, antiestablishmentový slovník.“

Takže, může kolega Peňás se zadostiučiněním konstatovat, nebyla to pravda! I když ovšem Steigerwald může mít jiný zdroj a Roser a Ortis-Ospina mluví o průměru za léta 1990 až 2015, takže třeba dnes klesá chudoba rychleji.

Nicméně i 137 000 lidí denně je pořád spousta lidí. A poznatek, že podíl lidí žijících v extrémní chudobě začal zhruba od roku 1970 a ještě více od roku 1990 markantně, historicky naprosto bezprecedentně klesat, stále platí.

To číslo nemusí být šokující i z toho důvodu, že pokud se pohybujete v určitém mediálním prostředí, je téma poklesu chudoby oblíbeným a frekventovaným žánrem. Je to úderné, snadno graficky znázornitelné téma a poskytuje názorný argument pro zázračnou moc kapitalismu. Protože to byl kapitalismus, hospodářský růst, a nikoli jakákoli forma řízené mezinárodní redistribuce, která za tou proměnou stojí. Statistika musí budit nadšení, říkával prý Stalin, a ono těch statistik budících nadšení není nikdy dost.