když se 16. ledna 1969 polil student filozofické fakulty Jan Palach u Muzea benzinem a zapálil se, dlelo Československo již několik měsíců v apatii, která rychle vystřídala šok z vpádu vojsk Varšavské smlouvy do země v srpnu 1968. Smrt upálením zvolil ne na protest proti okupaci Sověty, jak se dlouho tradovalo, ale aby Čechy a Slováky probudil. Nechtěl, aby ustrnuli v područí otrockého režimu. Přál si, aby český národ povstal.
Palacha následoval Jan Zajíc, Evžen Plocek a další. Celkem v Československu na následky této extrémní formy protestu zahynulo sedm mužů. V Polské lidové republice ukončil svůj život v reakci na srpen 1968 už v září šedesátiletý účetní Ryszard Siwiec. Akt vykonal na stadionu Desetiletí ve Varšavě u příležitosti oslav dožínek. Jeho křik přehlučila hudba ozývající se z amplionů, transparent s nápisem „Za naši i vaši svobodu“ mu z rukou vyrvali příslušníci policie.
Motivy všech mužů byly oficiálně odhaleny až po roce 1989. Do té doby se komunistické režimy snažily hrdinné činy zamlčet (před československou veřejností s menší úspěšností) a obestřít účelově vykonstruovanými lžemi. V obou společnostech se pak po návratu k demokracii stali Palach a Siwiec symboly nezdolnosti lidského puzení a víry ve svobodu, volnost a spravedlnost.
„Smrt upálením zvolil ne na protest proti okupaci Sověty, jak se dlouho tradovalo, ale aby Čechy a Slováky probudil. Nechtěl, aby ustrnuli v područí otrockého režimu.“
O krutosti režimů, v nichž Čechoslováci a Poláci na konci šedesátých let žili, dnes není pochyb, a možná právě proto Poláky minulý týden tolik šokoval čin čtyřiapadesátiletého chemika, jenž je médiím v současnosti známý jako Piotr.
Zvykli jsme si své polské sousedy a přátele škádlit stylem „Tak co u vás zase ten Kaczyński vymyslel? Jaká je poslední verze Smolenské katastrofy? Reforma soudů? Ono to tak hrozné určitě nebude.“ Po volbách z minulého týdne si rýpli Poláci i do nás. Známý pobaveně psal, že se nám to tady nějak „kukizuje“ (narážka na Pawla Kukize, poslance za PiS, který by udělal podle všeho líp, kdyby se držel svého řemesla – rockové muziky).
Bagatelizace se ovšem ve světle pokusu o upálení polského občana Piotra stává naprosto nemístnou. K tragédii došlo ve čtvrtek 19. října v centru Varšavy před Palácem kultury. Čtyřiapadesátiletý Piotr přijel do hlavního města z malopolských Niepołomic. Předtím, než k činu přistoupil, rozdával kolemjdoucím letáky, kde vysvětloval své motivy. Měl s sebou také reproduktor, ze kterého pouštěl písničku Kocham wolność (Miluju svobodu) od skupiny Chłopcy z Placu Broni.
Ve vážném stavu byl po realizaci svého plánu odvezen do nemocnice. Deník Oko ještě téhož dne na rozdíl od mainstreamových médií uveřejnil text Piotrova letáku a o den později také dopis, který zanechal rodině. V letáku uvedl patnáct důvodů, proč aktem upálení protestuje proti vládě Práva a spravedlnosti. Mimo jiné šlo o omezování svobod občanů, ničení soudního systému, marginalizaci a zesměšňování Polska na mezinárodní scéně, ničení přírody nebo diskriminaci menšin.
V dopise pro rodinu, o kterém předpokládal, že se dostane na veřejnost, přiznal, že od mládí trpí depresemi. Dopředu odmítl, aby byl tento fakt zneužit k označení jeho činu za nepolitický. Spojitost mezi nemocí, se kterou se léčil, a rozhodnutím obětem svůj život spatřoval ve schopnosti vidět dříve a ostřeji zneklidňující signály a reagovat na ně. „Možná je pro mě z tohoto důvodu jednodušší obětovat svůj život, ale ujišťuji vás, že tak jednoduché to není.“
Mezi nejdůležitější části dopisu patří tato část: „Proč jsem se rozhodl pro tak radikální formu protestu? Protože situace je dramatická. Ne protože by vláda dělala menší nebo větší chyby, každá je dělá, ale protože tato vláda otřásá základy našeho státu a fungování naší společnosti. Většina společnosti spí, nezajímá se o to, co se děje. Z toho snu ji je třeba probudit.“
„V obou společnostech se po návratu k demokracii stali Palach a Siwiec symboly nezdolnosti lidského puzení a víry ve svobodu, volnost a spravedlnost.“
Zatímco pravicová média nakloněná Právu a spravedlnosti měla spolu s některými členy vlády dost skrupulí na to, aby udělala přesně to, co Piotr očekával, tedy odmítla jakoukoliv diskuzi s poukazem na Piotrovo špatné duševní zdraví, překvapivě reagovala i liberální média. Publicistka Gazety Wyborczy Dominika Wielowieyska vyzvala občany, aby Piotrův akt nechápali jako politický. Informování o události se ve větším rozsahu zřekli. Jako důvody uvedli obavu z Werterova efektu (Piotr by mohl získat následovníky). Rozpaky zástupců opozice však pravděpodobně pramení z daleko hlubšího problému, těžce pojmenovatelném pocitu viny.
Piotr v dopise na rozloučenou kontextualizoval svoji pozici jako zástupce generace Solidarity. Během stanného práva (1981–1983) dělal podle svých slov to, co miliony dalších Poláků. Roznášel letáky, chodil na demonstrace, poslouchal Svobodnou Evropu a zapaloval svíčky v oknech. 4. června 1989 s radostí odvolil v prvních svobodných volbách a pak v každých dalších. A přece mu to přišlo málo.
„Můj vklad ke znovuzískání nezávislosti byl mikroskopický. Stydím se, že jsem pro vlast udělal doposud tak málo a vím, že to musím napravit.“ V rámci zamyšlení se nad těmito slovy by bylo vhodné dopředu odstavit uštěpačné poznámky o útrpnosti polského národa. Stejně jako se vzájemnou bagatelizací současných problémů to k ničemu nevede a mohli bychom rychle skončit uražení po nějaké té poznámce o české zbabělosti. Čin čtyřiapadesátiletého Piotra totiž generaci Solidarity opravdu připomíná, jak málo se toho z ideálů osmdesátých let podařilo v Polsku opravdu zachovat. Země sice zatím zůstává demokratickou, vytrvalá snaha PiS etablovat zde vládu jedné strany na ní však zanechává trvalé následky. Stejně jako na náladě, která u jednoho ze čtyřiceti milionů Poláků právě vyeskalovala v čin, kterým se dřív bojovalo proti komunistické totalitě.
Proti mlčení většiny publicistů a význačných postav polské intelektuální scény se postavila režisérka Agnieszka Hollandová, která v roce 2013 natočila film Hořící keř o Janu Palachovi. O Piotrovi řekla: „Historie má takové hrdiny ráda. Současnost se jich bojí. Co bychom s něčím takovým měli my, šedí a obyčejní lidé, dělat? Nechceme se vzbudit ani být buzeni. Spí se nám celkem lehce.“
Zní to jako příšerné moralizování, ale mám dojem, že všichni Wałęsovi muži teď sami tuší, že písničku Kocham wolność by si měli pustit znovu, ať už v nich Piotrův čin vyvolává jakkoliv nepříjemné pocity. Jeho cílem bylo je probudit. Popohnat k větší, hlasitější a mocnější neposlušnosti.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.