Lid: neuchopitelný a nepřítomný

ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno. Nenapadlo mě ale uplatňovat na základě toho svá vlastnická práva na Východoslovenské železárny – ostatně ani ti, kdo v těch všelidově vlastněných podnicích pracovali, neměli pocit, že se zrána vlečou pracovat do svého.

Ten lid zjevně sestával z nějakých jiných lidí, než jsem byl já a jiní, které jsem potkával. Byl po většinu času neviditelný, materializoval se jenom při zvláštních příležitostech, na Prvního máje v Praze naplnil Letenskou pláň a další prostranství v dalších československých městech, navzdory mávátkům a praporům působil dost otráveně, jako by právě měl nějakou prodlouženou šichtu, vyjadřoval se skandováním. Na historických fotografiích ho pak bylo možno vidět pochodovat v milicionářském v únoru 1948, tehdy to byl lid tvářící se značně sveřepě a nepřátelsky, nebylo radno si s ním zahrávat, pokud by jeden nechtěl dostat ránu do zubů. V nesváteční dny ale člověk na lid většinou nenarazil, jenom na lidi, zhusta schlíplé.

„Z těch, kdo měli tvořit lid, se stává dav a děje se to ve všech třídách a vrstvách.“

V listopadu ’89 prostranství pro shromáždění lidu naplnil jiný lid, co do složení s prvomájovým v nějaké míře totožný, vypadal a projevoval se ale podstatně jinak – vesele a ohleduplně, často i docela vtipně. Poslouchal píseň o vládě, která se lidu navrací, a zjevně tomu věřil a těšil se z toho.