Noční můry v „továrně na sny“

na sociálních sítích se rozjela veliká kampaň Me Too, v níž ženy různých profesí popisují svoje zkušenosti s různými způsoby obtěžování, od pokřikování na ulici po sexuální vydírání. Mezi její prominentní terče se zařadil i významný intelektuální publicista a mnohaletý šéfeditor časopisu New Republic Leon Wieseltier (kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování zkrachoval jeho plán nové revue, již měla financovat vdova po Stevu Jobsovi Laurene Powell Jobsová) nebo politický komentátor a spisovatel Mark Halperin. Spisovatelky se na literárních fórech svěřují se zážitky se staršími a slavnějšími pánskými kolegy, od nichž čekaly profesionální radu – a dočkaly se poplácání po zadku. Podobně jako prakticky všechno, co semele mašina sociálních sítí, má i Weinsteinova aféra a reakce na ni nějakou fraškovitou dimenzi. To ale neznamená, že v jejím jádru není něco skutečného a dost temného.

Harvey Weinstein byl z Hollywoodu fakticky exkomunikován, vyhodili ho z Akademie, zmizí z titulků televizních projektů, na nichž poslední dobou pracoval, skončil ve své firmě. Stala se z něj černá ovce. Není to ale tak, že by Harvey Weinstein v Hollywoodu představoval nějakou anomálii, byl spíš ztělesněním té „továrny na sny“. V dobrém i zlém. V 90. letech proměnil mainstreamovou kinematografii – a taky se choval strašně k lidem. Aféra, kterou odhalení o Weinsteinovi odstartovala, centrem globálního zábavního průmyslu hluboce otřásá, ze všech stran se ozývá volání po změně poměrů. Ty poměry ale nevznikly náhodou, kromě velkých a odsouzeníhodných selhání jednotlivců se na nich taky podílejí v jistém smyslu nezrušitelné mocenské parametry situace, v níž tam lidé žijí. A v něčem taky romantická představa umělce a jeho role ve společnosti.

„V situaci, kde jedni strašně chtějí to, co jim může dát nevelká skupina druhých, k ponižování a násilí asi docházet bude.“

Spousta a spousta lidí by se v tom prostředí ráda nějak uchytila, jenom zlomku se to podaří a jenom ze zlomku toho zlomku se stanou skutečné hvězdy. Aby se někdo mezi ně dostal, musí strašně chtít, to je základní, ale zdaleka ne postačující podmínka. Kdyby mělo město Los Angeles čtvrťák za každého člověka, který v něm „strašně chtěl“ prorazit, stavěly by se tam baráky ze zlata. Hollywood je továrna na sny a taky je to sen. Lidi, kteří se rozhodnou „jít za svým snem“, se většinou musejí skutečně zvednout, vyrazit do cizího města a dokola se nabízet, chodit na castingy, snažit se zapůsobit na důležité osobnosti nebo se k nim alespoň nějak dostat, obesílat studia svými scénáři v naději, že placený čtenář z té hromady textů vytáhne zrovna ten jeho a nepřestane číst po pěti stránkách, jak je jeho zvykem… Taky zjistí, že systém, jehož součástí se chtějí stát, má mnoho úrovní a mnoho „dveřníků“ – agenty, kteří mohou klientům dohodit kšeft, publicisty, kteří mohou poslat těm správným lidem jejich fotky, trenéry toho či onoho.