život ve velké skupině ale postavil lidi před nové problémy. Pro byť minimální koordinaci bylo zapotřebí, aby někteří rozhodovali a druzí rozhodnutí vykonávali. A bylo třeba zvolit způsob, jak řešit spory mezi členy skupiny, které by ji mohly zevnitř násilně rozvrátit.
Univerzálním řešením bylo vytvoření států. Ty můžeme zjednodušeně rozdělit do dvou základních typů: absolutistických monarchií a demokratických států. Rozdíl spočívá ve způsobu výběru vládců, nikoliv v tom, že by občané demokratických společenství nemuseli rozhodnutí svých vládců respektovat. Bez ochoty pravidla dodržovat by se vnitřní mír zhroutil.
Existence států však zároveň dala vzniknout násilí mezi státy navzájem. Proti tomu se hledal lék v podobě sdružování států do aliancí. Ty se ale staly podnětem k vytváření protialiancí a permanentní napětí pak vedlo k tomu, že zaútočit na druhé státy v době, kdy se jevily oslabené, se považovalo za nejjistější způsob zajištění vlastní bezpečnosti. Války na tomto principu se odehrávaly na celém světě a Evropa nebyla výjimkou. Ani 19. století nepřineslo v tomto směru žádnou změnu. Naopak – hospodářský a technický pokrok vedly k vytváření armád nikdy předtím nevídaných velikostí a jejich vyzbrojování stále ničivějšími zbraněmi. Tak tomu bylo i počátkem 20. století.
běsnění namísto požehnání
V roce 1914 byla Evropa ze všech možných hledisek bezkonkurenčně na špici celého světa – srovnávat se s ní mohly snad jen USA. Žádný vnější nepřítel nemohl ohrozit bezpečnost Evropanů či jim zabránit zvyšovat kvalitu života. Toto požehnání Evropané ve prospěch svůj i ostatního světa nevyužili a místo toho se vrhli jeden na druhého jako smyslů zbavení. Evropa proměnila všechnu svoji vyspělost v nástroj sebezničení. Následky války pak měly mít mnohem delší trvání. V Rusku se moci chopili komunisté a s jejich nelidským pokusem předělat člověka se svět krvavě potýkal dalších sedmdesát let. Mír uzavřený v roce 1919 spíše vytvořil úrodnou půdu pro snění o odplatě. Vítězné mocnosti se sice dohodly na vytvoření Společnosti národů, jež měla napříště řešit konflikty mezi státy. Návrh USA, aby Společnost měla efektivní moc mír mezi rozhádanými státy vynutit, však odmítly ostatní země jakožto nepřijatelné omezení své suverenity. Rovněž nedošlo k žádné hospodářské integraci ve smyslu odbourání překážek vzájemného obchodování. Na hospodářský otřes na konci 20. let tak evropské státy reagovaly omezováním dovozu v zájmu ochrany domácích výrobců a vyrovnanosti platební bilance. To krizi prohloubilo a prodloužilo, což jenom nahrávalo extremistům. A třetí osudovou chybou byla neexistence jakýchkoliv iniciativ snažících se o usmíření mezi řadovými obyvateli jednotlivých států – především těmi, kdož ještě včera na sebe stříleli.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.