Nastává nečitelné bezvětří

jaký je jeho pohled na současný trend nástupu protestních a antisystémových politiků a stran u nás i ve světě? Co voliče přitahuje na silových vůdcích typu Andreje Babiše nebo Donalda Trumpa? A jak se podle něj technologický rozvoj podepíše na povaze otevřených demokratických společností?

vaším oborem coby lékaře je duševní zdraví, jste ale i častým glosátorem veřejného dění. V poslední letech vidíme nástup protestních hnutí a politických figur, často operujících s vyhrocenou, agresivní rétorikou – názorným příkladem tohoto trendu byl konečně i výsledek nedávných voleb v Česku. Je klasická parlamentní demokracie, založená na pravolevém dělení, „nemocná“?

Jsem toho názoru, že když se podíváme do historie 20. století, tak parlamentní demokracie se utvářely v konfrontaci s autoritářskými, nebo vyloženě diktátorskými režimy a vzrůstaly na troskách takových událostí, jako byly obě světové války. Bylo tedy vždy srovnání, byl evidentní důvod, proč o demokracii usilovat a bojovat o ni – nabízela tržní ekonomiku, práva jednotlivce, mocenské střídání, jež nebylo realizováno popravami. Společnosti, které neměly nějaké vnější nebo vnitřní zábrany, měly tendenci k jakémusi ideálu otevřené společnosti – jak ji popsal ve svém paradigmatickém díle Otevřená společnost a její nepřátelé Karl Popper – směřovat. Myslelo se, že boj za svobodu bude synonymem boje za parlamentní demokracii, tedy otevřenou společnost. Ve chvíli, kdy se tohoto ideálu dosáhlo v podstatné části světa, tedy v Evropě a Severní Americe, se ale najednou ukázalo, že část společnosti je prostě z principu, historicky nespokojená s tím, jak je svět uspořádán, jak vypadá, jaké jsou poměry.

A ta nespokojenost není ani tak odvislá od toho, jaké ty poměry skutečně jsou, ale spíše od toho, jací jsou ti, kdož tuto nespokojenost prožívají. A ti se moc nemění. Chroničtí nespokojenci a breptalové tu vždycky byli a budou a vždy se také najde dost důvodů, aby se jejich důvody k nespokojenosti zdály srozumitelné či oprávněné. Jenomže zatímco v dobách společného nepřítele, kterým pro demokratické společnosti byly velké totality minulosti, se veškerá nespokojenost nakonec ventilovala snahou o porážku, či svržení totalitních režimů, tak v současnosti, kdy bezprostřednost ohrožení totalitou jakoby vymizela, přestal tento způsob ventilace fungovat. Ale ta nespokojenost zůstala. A opět roste tlak na to, „vylepšit“ současnou otevřenou, ale přesto hierarchicky organizovanou společnost, v níž jsou někteří lidé bohatší, úspěšnější než jiní, nějakým revolučním způsobem. Byť nás historie učí, že revoluční, rychlé cesty nikdy nefungovaly.

trend, který popisujete, se dá pozorovat v rámci celého Západu. Má u nás tento pohyb nějaká ryze česká specifika?

Konkrétně u nás si žijeme velmi komfortně. Bez nadsázky a bez jakékoliv ironie se nyní máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, ať si vezmeme jakýkoliv parametr, podle kterého to poměřovat. Zdraví, lidská práva, postavení žen, práva menšin, to, jak dlouho musíte pracovat na pecen chleba nebo kilo kávy, dokonce i to pověstné máslo je pořád nejlevnější v dějinách přepočteno na příjmy, snad jedině bydlení je dražší, ale jeho kvalita a dostupnost se nedá srovnat s dobou před čtyřiceti padesáti lety… Ale přesto přese všechno ten pocit nespokojenosti zůstává zhruba stejný, u starší populace je navíc kontaminován vzpomínkovým optimismem, tedy idealizováním minulosti.

Tohle když si dáte dohromady, dostáváte obraz společnosti, která se sice jako celek má nejlépe v dějinách, ale roste v ní frustrace a pocit, že starý, opotřebovaný společenský pořádek vyhnil a je potřeba jej nahradit něčím efektivnějším – třeba myšlenkou státu řízeného jako firmy, kde se vymýtí podvody a korupce, kde se ve vedení nehádají o každou blbost v parlamentní žvanírně.