Starci na smetiště, mládež do spermobanky

ty by šly vyjádřit starou maximou „nikdy nedělej jiným to, co ty sám nemáš rád“. Pamatuju si z dětství, tak z věku 12 až 13 let, na debilní zábavu v tělocviku, kdy hoši jeden druhému nenadále, zákeřně zezadu, stáhli trenky, nejlépe tak, aby to zahlédla spolužačka. Nenáviděl jsem to. Vzhledem ke svému pozdnímu vývoji a nemotornosti jsem se stával častou obětí téhle zvrhlé, a přitom tak nějak pubertálně lidské zábavy, ale přesto není vyloučeno, že jsem to někdy někomu udělal sám. Nebo se o to pokusil. Inu, i v člověku úplně mírném, studijně založeném dříme zvíře. Takže „me too“. A omlouvám se, dávný spolužáku, jestli jsem tě traumatizoval. Já na oplátku mohu říct, že ti odpouštím, to mé trauma snad již odeznělo. Ale kdo ví, co si člověk s sebou v sobě nese. Již to nedělám a nikdy neudělám.

Jsou tam však i prvky iracionální, ba trochu šílené. K nim patří především inkviziční atmosféra, jež ji provází, jež vede k tomu, že obviněný už je předem vinen, že se ani nesnaží bránit, vymlouvat se, obhajovat. Zatím všichni jen sklopili hlavu a hluboce se ponořili do temnot svého chlípnictví. Společnost je zavrhla, vymazala z paměti, v drsnějších dobách by je vyhnali mezi malomocné, teď je maže z filmů a jejich jména se vyslovují s opovržením.