nechci si tu hrát na filmovou recenzi a detaily, které mi někdy trochu vadily, zcela převážilo téma filmu a jeho strhující závěr.
Divák, kterému záleží na vlastní zemi a který má srdce, nemyslí tolik na film jako na Miladu Horákovou. Myslí na utrpení velice kultivované a dobré ženy. Na to, že ji někdo mučil a bil. Na to, že někdo roztrhl rodinu a vzal děvčeti maminku a zabil ji na šibenici.
Na cynický přístup kritiků, kteří se ptají, zda za cenu lístku do kina dostali odpovídající filmovou podívanou, nemá skoro smysl reagovat. Nejedná se o velkofilm, u nějž bychom si užívali. Jedná se o drama jedné rodiny a jedné ženy, kterou nejprve tvrdě postihl brutální nacistický režim a pak ji postupně dusil, sevřel, týral a zabil režim komunistický, který se přitom tolika lidem v Československu líbil.
Ve filmu je mnoho dějů jistě zjednodušeno a historické reálie zde často vidíme spíše v náznacích. Ale osud, utrpení a hrdinství Milady Horákové tu jsou vylíčeny věrně.
Tak to prostě přesně bylo.
Přínos filmu Milada spočívá v silném sdělení několika podstatných skutečností, které je dobré tady podtrhnout.
Především je to Miladina věta, jež je následně na ní samotné zdokumentována a potvrzena, že komunisté byli naprosto stejní zvrácení zločinci jako nacisté. To je syrová pravda, která v české společnosti stále ještě nenašla obecnou shodu. Přitom právě neschopnost naplno pochopit zločinnost komunismu a děsivé stránky naší nedávné minulosti je tím pravým důvodem, proč tu jsou znovu ohroženy základní stavební kameny naší svobody.
„„Přínos filmu Milada spočívá v silném sdělení několika podstatných skutečností, které je dobré tady podtrhnout.““
Druhým podstatným aspektem, který film velmi dobře ukazuje, je nadřazenost sovětské moci nad českými komunisty. Čeští estébáci, vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci byli nedůstojnými špinavci, nad nimiž stál zrůdný management mluvící rusky. Byli to právě sovětští poradci, kteří předali svým českým poskokům zrůdné know-how politických procesů a udělali z nich dokonalé divadlo. Nacvičenou komedii, která měla svou dramaturgii a svůj scénář, přičemž cílem režie bylo zlomit obžalovaného brutálními metodami natolik, aby jen mechanicky odříkával předem vyfabulované přiznání. To není žádná polehčující okolnost pro Čechy, nicméně v rafinovanosti a zrůdnosti zla by bez svého sovětského vedení nedosáhli takové dokonalosti ve spojení propagandy a justiční vraždy.
Odsud je už jen krok k třetímu významnému poselství filmu a tím je otřesná ukázka, jaké důsledky má vytvoření dojmu všelidového souhlasu a masového volání po krvi, jež se opírají o faktickou účast tisíců jednotlivců na kolektivním zločinu. Milada Horáková byla přece oběšena za potlesku pracovních kolektivů a po hlasitém volání dělníků a rolníků, že je třeba ji zabít.
„Nevinná oběť komunistické zvůle Milada Horáková si zaslouží památku a naši poctu.“
Jistě to část lidí nemyslela vážně a dělala to jen ze strachu. Ale zdání legitimity soudu a celého „právního“ procesu a hlavně předstírání všeobecné lidové vůle umožněné všeobecnou kolaborací nám přineslo nevratnou škodu v kolektivním celonárodním sebezhanobení, kvůli němuž není dodnes možné jasně pojmenovat zločin zločinem.
Důsledky neseme pořád a právě teď. Kdyby podstatné sdělení filmu Milada Češi už přijali, nemohli by nikdy hlasovat ve volbách tak, jak hlasují. S motivy nenávisti a jakési revanše za listopadovou revoluci a následný svobodný vývoj, který při všech svých složitostech a chybách nesnese ani zdánlivé srovnávání s životem v totalitním režimu.
Nakonec je tu věc, která je – s výjimkou paní Semelové – jasná prakticky všem Čechům. Nevinná oběť komunistické zvůle Milada Horáková si zaslouží památku a naši poctu. A to film Davida Mrnky naplnil beze zbytku, přičemž výkon izraelské herečky Ayelet Zurerové je obdivuhodný. Vyjádřila velmi dobře jak důstojnost Milady Horákové, tak i její lidskost, pochybnosti i strach. Přitom ta důstojnost převážila tak, že to bere dech. Ve filmu i ve skutečnosti. Tak to prostě přesně bylo.
Doporučuji film vidět.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Echa 24.