když vysvětluje, proč je mylné při prvních příznacích populismu vytahovat varovné analogie s předválečnými autoritářskými, fašizujícími, antisemitskými hnutími, přichází taky s lepší analogií. Je to podle něj západoněmecký rok 1968.
„V roce 1968 tak jako dnes krize nastala po dvou desetiletích úspěšného vývoje a období zapomenutí na minulost,“ vypočítává. „Krize demokracie v roce 1968 neměla kořeny v selhání demokratických institucí, ale v úspěchu západoněmeckého poválečného projektu modernizace a demokratizace... V Německu se tak jako v Polsku ozývalo volání po ‚nové republice‘ a odmítání politiky bezduchého pragmatismu... Ve vzduchu bylo slovo ‚populismus‘ a lidé požadovali více přímé demokracie.“
Krastev pak vypočítává rozdíly, jež jeho analogii neznehodnocují, ale naopak ji prezentují jako pozoruhodně věrný, zrcadlově převrácený obraz. Všechny ty rozdíly se vlastně dají shrnout do konstatování, že zatímco osmašedesátníci byli progresivní, dnešní populisté jsou konzervativní.
„V chápání role státu jednoznačně vítězil strach z jeho přílišné moci – politici se občas vyloženě pyšnili tím, co všechno nehodlají a nesmějí dělat.“
„Nebojí se autoritářství státu, ale excesů postmoderní kultury a zhroucení tradičních hodnot. Nejsou utopičtí, ale nostalgičtí, nejsou vizionářští, ale defenzivní.“ Novým snem podle něj „není globální solidarita, ale národní výjimečnost. Populisté roku 1968 byli ‚vzdělavatelé‘ – chtěli lidu dát moc stát se takovým, jakým by v jejich představách měl být. Dnešní populisté chtějí moc pro lid takový, jaký je. Revolucionáři roku 1968 se vášnivě zastávali ‚jinakosti‘ (,the other‘), všech, kteří nejsou jako my. Dnešní populisté se vášnivě zastávají svého vlastního společenství, těch, kteří jsou jako my.“
Když to takhle někdo napíše, najednou vás to udeří do obličeje. Se zpožděním plus minus pár let v různých zemích se prostě dostavila generační či historická reakce. To, že je dnes notoricky omílané „jednadvacáté století“, je daleko méně podstatné než to, že dnes ve východní Evropě je, tak jako tehdy v Německu, dvacet a něco let od velkého dějinného předělu. To zajímavé je pokusit se oddělit, co má povahu reakce na dosavadní konsensus – a co ze společenských změn je napájeno jinými zdroji.
hayek místo sexu
Politický a kulturní režim, který u nás nastoupil po roce 1989, mohl mít na povrchu některé „osmašedesátnické“ rysy a někteří ho tak chtěli vidět – přítomnost růžových koloběžek na Havlově Pražském hradě se zapsala do myslí západních novinářů mnohem víc než Čechů. Odhození komunistické formálnosti, možnost vidět prezidenta ve svetru jistě patřilo k věci. Počátek devadesátých let byl nepochybně kosmopolitní. Hlad po zakázaném ovoci byl hladem po Západu – od dlouho nedostupné západní hudby v rádiích po pornočasopisy. Předseda vlády ve svých novinových komentářích řešil, zda je nám bližší Friedman než Hayek, a někteří spolustraníci si stěžovali, že je nemyslitelné ho přimět, aby si v místnosti pro stranické tiskové konference za sebe pověsil Masaryka.
Zároveň ale bylo osmašedesátnictví v užším smyslu jednoznačně poraženo. Jak jeho český význam, reformní komunismus pražského jara, tak výhonky jeho západního významu v podobě budoucnosti politiky v různých nestrukturovaných hnutích a souběžné hluboké revoluce lidství apod. Ještě předtím, než Václav Klaus začal opakovat, že usilujeme o návrat k tradičním politickým stranám a tradičním řešením, si Timothy Garton Ash všiml, že východoevropské revoluce nejsou žádné revoluce v tom smyslu, že by přinesly novou představu společenského uspořádání.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.