co říkáte na to, že lidé, kteří dnes mají úspěch, jsou často bývalí agenti komunistické Státní bezpečnosti?
Zdá se mi, že čím je člověk větší svině, tím si ho lidi víc váží. V Respektu jsem četl článek o Lovosicích, kde tamní obyvatelé říkali, že Agrofert tam sice vyrábí hnojiva a jedy, ale že oni mají několik sportovních klubů, všichni jsou zaměstnaní, všechno funguje, takže co z toho plyne? Že nikdy nemohl udělat nic špatného. A přitom já sám Lovosice poznám dokonale. Už jen proto, jak to tam smrdí. Pracoval jsem i v Ústí nad Labem a mnoha dalších městech, takže když jedeme okolo autem, poznám to, i kdybych zrovna spal, a vzbudím se.
A že jsou ti dnešní úspěšní bývalí estébáci? To je vrchol. Někdo řekne, že v mládí hrál volejbal, někdo jiný zase chtěl cestovat, a tak byl u estébáků. Jenže agenti přitom byli často důležitější než estébáci samotní. Ti o vás třeba zjistili, že tajně děláte něco protistátního, jenomže potřebovali civila, který jim to potvrdí.
jaké pro vás bylo, když jste po sametové revoluci zjistil, že někdo z vašeho blízkého okolí byl agent?
Dnes tvrdím, že paranoia, ve které jsme žili za normalizace, byla nedostatečná. Až v devadesátých letech jsem zjistil, že můj nejbližší přítel, se kterým jsme se skoro denně vídali, byl můj agent.
mluvil jste s ním o tom?
Ano. Brečel mi do telefonu. Jenomže poté udělal takovou českou fintu. Když jsem odjel zpátky do Kanady, změnil příběh tak, že to já jsem byl agent a zničil jsem mu život. Takže když jsem se za rok vrátil, dozvěděl jsem se o sobě spoustu věcí, i to, že jsem práskač. Jenže já jsem si přečetl svoje spisy a díky tomu jsem už dávno věděl, co všechno na mě tento člověk s hezkým krycím jménem Akademik za ta léta napráskal. Tehdy mi do nich umožnil nahlédnout Ján Langoš, ministr vnitra, který mi obsah těch spisů vysvětlil.