S feministkou či progresivistou se rychle dostanete do pasti

nedávno jste se účastnil názorového duelu na DVTV ohledně nyní široce probírané kampaně #metoo, zaměřené na problematiku sexuálního obtěžování žen muži. Vy jste ke kampani přistupoval spíše kriticky, vaše oponentka, novinářka Silvie Lauder, ji naopak podporovala. Po odvysílání duelu se na vás snesla silně nevybíravá kritika. Proč byla reakce tak vyhrocená?

Zjevně se ukázalo, že lidé, kteří kampaň podporují z řekněme levicově progresivistických pozic, potřebují panáka, do kterého by mohli střílet. A já jim k tomu asi dobře posloužil. DVTV do debaty hledala někoho, kdo bude vystupovat z odlišných pozic než Silvie Lauder, a já to vzal hlavně proto, že mi na celé věci připadají zajímavé úhly pohledu v rámci společenského kontextu, v němž se kampaň odehrává. Je tam velmi důležitá role médií, to, jaké následky bude mít taková kampaň či kampaně na společnost, je to skutečně fascinující – paradoxně debata o sexuálním násilí či obtěžování je v rámci té kampaně jen spouštěčem pro mnohem širší společenský a politický střet. A se Silvií Lauder jsme se v tom rozhovoru samozřejmě nepochopili. Vlastně pokaždé, když jdete do debaty například s feministkou či progresivistou obecně, se rychle dostáváte do pasti. I když se totiž vymezíte vůči velice malé části diskutovaného problému, okamžitě na vás spadne ten problém celý.

přesto se nezdá, že by u nás zatím kampaň #metoo spustila podobnou lavinu jako na Západě. Čím si to vysvětlujete?

V Čechách je samozřejmě trochu jiné sociální klima. Progresivisté by asi chtěli, aby to tu bylo stejné nebo podobné jako ve Velké Británii či v USA, kde je celá debata daleko vypjatější, probíhá déle. Ale není vyloučené, že se do tohoto bodu dostaneme i tady. Pokud kampaň skutečně způsobí, že se posunou určité sociální hranice styku mezi muži a ženami, tak to sem s nějakým zpožděním dorazí. A do naší společnosti se to obtiskne. To považuji za nevyhnutelné.

na sociálních sítích jste byl označován za machistu, sexistu, padaly tam i hodně osobní urážky – většinou od lidí z řad nové levice a progresivistů. Není přitom trochu paradox, že vy sám jste se v 90. letech aktivně pohyboval na anarchistické, punkové a radikálně levicové scéně?

Je to tak, já jsem se na začátku 90. let dostal hlavně přes hudbu do styku s tehdejší ultralevicovou scénou – s anarchisty a s tehdejší Čtvrtou internacionálou, to byli fakticky trockisté. Byl jsem i na několika mezinárodních kempech, kde se týden kalilo a poslouchaly se přednášky. A je strašně zajímavé, že to, co je dnes levicový mainstream, tedy mainstreamová levicová témata, tehdy byla fakticky témata radikální levice. Tím chci říct, že celý diskurz se hodně posunul, čehož si asi málokdo všimne. Tehdy podobnou rétoriku, jakou třeba teď vidíme ohledně kampaně #metoo, mělo jen pár lidí na extrémní levici. Bylo to úplně stejně vypjaté jako teď – i ta témata byla úplně stejná. Na to, proč se z této rétoriky stal současný levicový mainstream, mám soukromou teorii – řada těch lidí prostě z undergroundu postupně přešla do struktur zelených, sociálnědemokratických stran či akademického prostředí. A dnes udávají trend. A pak je tu druhá věc – v Čechách vnímáme étos 90. let optikou nově nabyté svobody, otevření příležitostí. Ale především na Západě se 90. léta vnímají jako éra, kdy se ustavoval dnešní progresivismus. Tehdy reprezentanti těchto názorů začali sbírat politické body a jít kupředu.