Děcka nejsou v pohodě

spisovatel sám měl s tímto druhem chování tragickou osobní zkušenost – jeho těhotnou ženu za války zbili a okradli čtyři američtí dezertéři. Lynne Burgessová v důsledku napadení potratila. Kromě toho Burgesse k vylíčení dystopického obrazu budoucí mladé generace vedla patrně i situace ve Velké Británii začátku 60. let: právě se tam rodily první skutečně masové subkultury mladých, navázané na specifickou hudbu, oblékání i způsob mluvy (to v Mechanickém pomeranči rezonuje v typickém oblékání Alexe a jeho bandy i v „mluvě týnů“ – dorosteneckém slangu míchajícím angličtinu a rusismy).

Násilné střety mezi partami vyfešákovaných mods a rockers v kožených bundách, ke kterým od konce 50. let docházelo v ulicích britských měst, byly pro Burgesse jistě předobrazem líčení brutálních rvaček mezi konkurenčními gangy.

Představa o úpadku a zkaženosti každé nastupující generace je stará jako lidská civilizace, od konce 2. světové války, s nárůstem možností trávení volného času, dostupných (na Západě) pro nejširší vrstvy obyvatel, a s explozí kulturních vzorců, z nichž si lze vybrat svůj životní styl, však tyto představy nabraly mezi sociology, politiky, pedagogy i rodiči mnohem konkrétnější obrysy. Příslušníci americké Greatest Generation, kteří se vrátili z války a proměnili USA v supervelmoc, se zděšením sledovali, že jejich děti naprosto nehodlají pokračovat v budování amerického snu na ose auto, hypotéka a rodinný domek na předměstí, ale místo toho pořádají psychedelické orgie za poslechu podivné hudby, a ještě ponoukají černochy, aby se brali za svá občanská práva.

V 70. letech se Evropou přehnala vlna ultralevicového terorismu a nikdo z rodičů v Římě nebo Bonnu si nemohl být jistý, zda jejich potomek, který s nimi právě zasedl k nedělnímu obědu, po večerech neplánuje bombový útok na policejní stanici. Británii v 80. letech zasáhla vlna fotbalového výtržnictví a gangy mladých britských rowdies terorizovaly při výjezdech celý západ Evropy. Ostatně, tento fenomén se přelil i přes železnou oponu – zatímco v případě mániček a „volné mládeže“, jak se všem aspoň trochu nekonformním mladým říkalo v estébáckém žargonu, mohli komunisté nedostatek nadšení pro budování socialismu svádět na otrávení části mládeže západní ideologickou diverzí, s fotbalovými chuligány to bylo jinak – v naprosté většině šlo o příslušníky dělnické třídy, jimž byla politika víceméně ukradená a šlo jim hlavně o to, pořádně se opít a po zápase udělat virvál. Samotný fakt, že komunistická cenzura připustila vznik filmu Proč? Karla Smyczka, na tu dobu poměrně otevřeného snímku, jasně ukazuje, za jak velký problém oficiální místa fotbalové výtržnictví považovala.

Při pohledu na dnešní popkulturu se zdá, že se mnoho nezměnilo: generace Y, současní mileniálové, mají být zase o trochu zkaženější než jejich předchůdci. Pokud bychom věřili generačním snímkům, jako je třeba americký Project X, dnešní mladí lidé dělí svůj čas mezi bezmyšlenkovité scrollování po obrazovce smartphonu, konzumaci co nejexotičtějších mixů nelegálních látek a snahu osouložit vše, co se hýbe. Data od zdravotnických organizací, represivních složek a také údaje o politických preferencích nejmladší generace však ukazují něco docela jiného: rizikové chování, tradičně spojené s mladými, se ze Západu přesouvá na Východ.