Tím nejlepším na 20. století byl Chaplin

je to přesně čtyřicet let a já si na ten večer roku 1977 dobře pamatuju: děda zaraženě zmlkl, babička si dala ruce před pusu, jak to lidi dělají, když jsou hodně překvapení. Byli o trochu mladší než on a znali ho celý život, určitě na něj chodili do kina jako děti, smáli se mu jako dorostenci ve 20. a 30. letech, po válce určitě viděli Diktátora, možná pak Krále v New Yorku a Světla ramp, i když to už nebyl ten jejich Chaplin s buřinkou, a pak jistě četli o jeho peripetiích a problémech s Amerikou, kdy si ho komunisté snažili trochu přivlastnit, i když to nebylo dost dobře možné – a ke konci života si asi nebyli jisti, kde a jestli ještě žije.

Ale ta vánoční zpráva je musela zasáhnout, protože jestli byl v jejich století někdo slavný a zároveň někdo opravdu milovaný, tak to byl on, Charles Chaplin.

Mně bylo jedenáct a myslím, že jsem byl zaražený také. Miloval jsem totiž grotesky. Můj nejoblíbenější pořad v televizi bylo pásmo grotesek, které se vysílalo v neděli v podvečer. A nejspíš to bylo i pro dospělé to nejlepší, na co se tehdy dalo v televizi dívat (nejmenovalo se to ještě Komik a jeho svět a neuváděl to Milan Neděla, to bylo až od roku 1979, ale bylo to něco na ten způsob). Chaplinovy grotesky nebyly upřímně řečeno nejvíc groteskní a člověk při nich nedostával ty největší záchvaty smíchu: myslím, že bláznivější a dětskému světu bližší byl drastický humor Laurela a Hardyho, a prostší mysli, jako byla ta moje, stačil i šilhavý Ben Turpin. A samozřejmě hvězdami byli keystonští strážníci… Vůbec by se dalo říci, že klasický americký „slapstick“ je úžasná forma umění a že v něm nejspíš předčasně vyvrcholila kinematografie jako neverbální umění pohybu, akce, pointy a zábavy a nic lepšího už vlastně ve filmu nepřišlo.