Jaroslav Šturma: Jít nad rámec toho, co je příjemné

jak jste se dostal k dětské psychologii?

Mnoho jsem toho o dětské psychologii nevěděl, v šedesátých letech ten obor u nás teprve začínal. Já se původně chtěl věnovat románským jazykům. Pocházím z náboženského prostředí, s bratrem jsme jako jediní na celé škole nebyli v Pionýru. Ale nakonec jsem se na studium dostal – a pomohla mi v tom italština, která byla mojí vášní od dětství. Asi v šesté třídě mě náš ředitel, který za války bojoval v Albánii a psal o tom knihu, oslovil, abych mu pomáhal s překladem italských průvodců, protože Albánie byla nějakou dobu italským protektorátem. Tehdy mi řekl, že pokud bych měl někdy problémy kvůli té kádrové nedostatečnosti, ať se na něj obrátím. A skutečně mi přímluvou u jiné soudružky pomohl s přijetím na střední školu. Když jsem pak studoval jazyky, rodiče se roznemohli a musel jsem pomoci se zabezpečením mladších sourozenců. Jeden přítel tehdy pracoval jako lékař na dětské psychiatrii a nabídl mi místo vychovatele, přijal jsem a velmi se mi to zalíbilo.

co vás na tom přitahovalo?

Abych tak řekl, jazyky jsou krásné a užitečné a rozšiřují obzory, ale užitečnější, konkrétnější a snad i zajímavější je práce s živými lidmi. Nedávno, po více než padesáti letech, se mi ozval jeden pacient, který si mě pamatuje ještě z dob, kdy jsem byl vychovatelem. Psal, že já si na něj určitě nevzpomínám, ale on na mě ano, tak se chce ohlásit, že žije a má se dobře. To si uvědomíte, že nic z toho, co učiníte, nezavane písek, a že když se podaří něco dobrého, má to sílu udělat svět trochu lepším místem k životu.

tenkrát jste se také seznámil se Zdeňkem Matějčkem, nestorem české dětské psychologie.

V té době jsem, pod vlivem nově nabytého zájmu o psychologii, sledoval všechno. V roce 1963 se dostal do kin populárně-vědecký film Děti bez lásky – o dětech vyrůstajících v ústavech nebo i celotýdenních jeslích, na kterém se podílel a také v něm vystupoval Zdeněk Matějček. Tento film mě ještě víc nadchl a inspiroval a v Praze jsem Matějčka vyhledal. Pak už jsem se ho nikdy nepustil. Ještě jako student jsem k němu chodíval na praxi. Psychologů bylo tenkrát opravdu málo a v dětské psychiatrické léčebně v Dolních Počernicích jednoho hledali. Matějček mě tam ještě jako studenta doporučil.

film Děti bez lásky byl původně zakázán Československým svazem žen a mezi veřejnost se dostal až poté, co posbíral ceny na filmových festivalech v zahraničí. Vnímal to režim jako kritiku?

To byla šedesátá léta, takže už trošku tály ledy, ale opravdu se tehdy mělo za to, že rodina je něco překonaného a nejlepším místem pro dítě je dobře vedený ústav nebo alespoň jesle, protože rodiče jsou jen laici, kdežto když se o dítě bude starat vzdělaná zdravotní sestra, bude na ně dohlížet lékař nebo psycholog, zajistí to jeho lepší prospívání. Úplně se vytratilo to, co dnes vnímáme jako podstatné, citový vztah mezi dítětem a rodičem, trvalý a dlouhodobý. Žena byla chápána především jako pracovní síla, která svůj úděl nejlépe naplní, když bude jako traktoristka nebo ošetřovatelka skotu plnit plán, zatímco se nějací odborníci postarají o její dítě. To byla taková první vlna toho, co se v sofistikovanější podobě objevuje dnes.

máte pocit, že se takové uvažování vrací?