„znám jeho lidské špatné vlastnosti a věděl jsem o nich dávno. Teď nemluvím o tom, že chlastá a to při neuvěřitelných příležitostech, při vrcholných státních jednáních, to se ani nevyneslo ven, protože to byla hanba. Já jsem před tou volbou varoval. Soustředil jsem se na to, protože všichni si myslí, že hlavní motiv v politice je touha po moci, ale je tady ještě jeden skoro silnější motiv a to je pomsta. Viděl jsem to na Mečiarovi. Co to dělá, když se člověk rozhodne, že se začne mstít. Zeman to v sobě měl a vůbec to nepopíral, když si tenkrát sestavil 24 karet těch, kteří pro něj nehlasovali.“
Petr Pithart dále v mluví o Klausovi i Mečiarovi. Vysvětluje, že jsme ještě nevyšli z normalizace a také proč nebyli chartisté připraveni na převzetí moci. Také vzpomíná, o čem mluvil několik hodin s Fidelem Castrem, když jel do Havany jednat o propuštění Ivana Pilipa a Jana Bubeníka z kubánského vězení.
můžeme-li začít od konkrétní události, prezident Miloš Zeman se nedávno ošklivě otřel o Alexandra Dubčeka a ministry z roku 1948. Vy jste Dubčeka znal osobně od 60. let, jaký on byl jako člověk?
Já jsem o něm popsal ve své knize Osmašedesátý desítky stran. Pořád mám pocit, že se musí vysvětlit ten 5. leden 1968, pád Antonína Novotného a nástup Dubčeka. To nebyla ofenzíva reformistů, ale byla to obrana Slováků před českou indolencí v osobě Antonína Novotného, která byla nebezpečná. Když se řekne na Slovensku nacionalismus, tak si lidé určitě vzpomenou na procesy a Husákův doživotní trest, jak se musel bránit. Slováci byli takový poslední neodstranitelný prvek pluralismu a toho 5. ledna museli jít do protiútoku, protože to bylo buď on anebo my.
takže nešlo prvotně o reformu socialismu?
On Dubček nebyl samozřejmě vůbec žádný reformátor. Já jsem s ním mluvil v osmašedesátém jenom jednou a potvrdilo se mi zklamání z tohoto člověka. Že je hodný a určitě má milý úsměv a myslí to dobře, ale není v žádném smysl reformista a nebude se umět bránit útokům Kremlu, byť tam byl a studoval tam a znal to tam. Potom jsem začal být tvrdý. To bylo v době po srpnu, kdy oni selhali, s výjimkou Kriegela, který se trhl hned na začátku a velmi brzy pak Zdeněk Mlynář, že s tím nechtějí mít nic společného. A oni se nechali vláčet, všichni ti z té slavné čtyřky, stupeň po stupínku dolů a dolů, až skončili v nějakých kancelářích. Ani v jednu chvíli nechtěli prasknout dveřmi a zvolit si důstojný způsob porážky. Jako kdyby se snad báli kulky do týla. Potom to Dubček zpečetil podpisem pendrekového zákona jako mimořádného opatření Federálního shromáždění. My jsme byli den předtím na Václaváku a někteří mimo jiné volali „Dubček, Dubček“, a on na ně poslal samosoudce. To jsem mu nikdy neodpustil. Pro mě byl Dubček v osmdesátém devátém nepřijatelný. Když přišel s pocitem, že samozřejmě má právo na zadostiučinění, aby byl prezidentem, tak jsem litoval Václava Havla, že musel vést ta plačtivá jednání, ale Václav Havel byl také tvrdý. Ostatně právě Havel koncem 68. roku psal Dubčekovi, ať práskne dveřmi, ať se postaví a dá najevo, že už tohle hrát nebude. To bylo podle mého názoru tím, co nás vedlo do cynické, pragmatické, egoistické normalizace. Oni nás tam zavedli způsobem té porážky. Porážka byla neodvratná, ale mohli jsme prohrát čestně a mohli jsme na to vzpomínat a mohli jsme se k tomu odvolávat a mohlo nás to oživovat. Takto jsme po čtyřech vlezli do normalizace a podle mého názoru jsme z ní ještě nevyšli.
„To byl pak jeho vývoj, ale co se v něm dělo, o tom všichni přemýšlíme. Kde to víme, to je Babiš.“
čekali jste tehdy v letech 1969 a 1970, jak to bude dlouho trvat?
Já mám docela štěstí. Nikdy jsem nevěřil v Dubčeka, nikdy jsem nevěřil ani na vteřinu v Husáka, nikdy v kádárismus. A bylo mnoho takových, kteří viděli do partajních poměrů a slibovali kádárizaci, že se nám nejen podaří udržet životní úroveň, ale že se řekne, kdo nejde proti nám, jde s námi. V tom byla podstata kádárismu, že lidé, kteří utekli po 56., se za tři roky vrátili, a mohlo se třeba jezdit ven studovat. Tomu jsem absolutně nevěřil, takže jsem tomu neviděl konec. Nebýt „mrtvého“ studenta Šmída, tak jsme mohli mít náš slavný Listopad v březnu nebo dubnu dalšího roku. Tady neuzrály podmínky, disent na to nebyl zařízený, aby převzal moc.
na co tedy byl vlastně zařízený?
My jsme se udrželi tak dlouho, což je v Čechách zázrak, protože jsme si politiku pěstovali soukromě a tam jsme si dávali pěkně do držky a vyhraňovali se. To ale do Charty nepatřilo, protože to by nemohlo vydržet tak dlouho. Ty dokumenty a všechno, co dělal Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, má úžasnou morální a historickou cenu. To bychom nemohli dělat, kdybychom tam pustili politiku a začali uvažovat,jak to zbourat a jak to převezmeme. To byla tichá dohoda, že to to tam nepatří. Tak jsme si psali a publikovali mimo. Charta nebyla nástroj na svržení režimu. Bylo nás hodně, vesměs my starší, kteří jsme vůbec nečekali nějakou změnu.