šestaosmdesát let jsem prožil ve státě, který chvílemi byl, chvílemi byl jen zčásti a chvílemi nebyl vůbec. A je-li dnes oním státem, demokratickým a evropským, do něhož jsem se narodil, když mu bylo čtrnáct, ne a ne se rozhodnout.
Československá republika, založená v osmnáctém roce minulého století, byl výsledek mnohaletých usilování a mnohých představ, jež se vzájemně vylučovaly nebo si alespoň zčásti stály v cestě. Představa Kramářova byla blíž poetickým všeslovanským snům Kollárovým než realistické představě Masarykově. František Palacký by se nejspíš musel velmi přemáhat, aby se smířil se třemi miliony sudetských Němců, kteří se stali československými občany, a Svätozár Štúr by asi neměl radost z jazyka československého, který Masaryk vymyslel pro snadnější překonání obav českých a slovenských herderovců, tolik toužících po vytvoření států etnicky a jazykově co nejhomogennějších. Přes všechny tehdejší překážky, jež provázely přestavbu poválečné Evropy, zdálo se, a bylo dokonce dokazováno, že ten nový stát československý bude životaschopný. Zkrátka, že se podařil a do budoucí demokratické Evropy dobře že se hodí.
„Volby parlamentní ukázaly, že lid není jen jeden a volba prezidenta to potvrdila.“
Dlouho to nevydrželo. Bylo mi šest let a osm měsíců, když z té Republiky československé smlouva v Mnichově podepsaná, učinila – pro mnohé nečekaně – jakýsi hnusný plácek, kde jedni, zcela sice v rozporu s touhou zakladatele státu, si léčili svou frustraci vyléváním špíny na ty, kdo se zakladatele státu nemínili zříci. A těm prvním se velmi hodil starý známý, vždy po ruce jsoucí antisemitismus. Nezapřu, že se mě to dotklo hluboce a do paměti se zapsalo nesmazatelně.
Také ten nacionalistický výbuch, který po pouhých sedmi dnech po ztrátě Sudet, oddělil Slovensko od zbytku zemí českých, nevymizel z mé dětské tehdy ještě paměti dodnes. Dodnes je mi vypjatý, etnický nacionalismus vůbec tím nejnebezpečnějším ohrožením všeho, co měl kdysi zakladatel Československého státu na mysli ve svých Ideálech humanitních. Zlo nacionalismu tak silně deformuje myšlení mnohých, že někteří z nich ještě dnes, po všech hrůzách z nacionalismu vyrostlých, sázejí vše na ideu národního státu a představy o jednotícím úsilí Evropské unie vedou je až k politické podpoře národovce, odmítajícího vše cizí – profesora Václava Klause.
Patnáctého března roku tisícího devítistého třicátého devátého, přestala po stu šedesáti sedmi dnech živoření existovat zbahnělá druhá republika a její území, bez odporu dávno již rozpuštěné armády, okupovaly jednotky vojsk Hitlerovy třetí říše.
Říká se tomu znásilněnému útvaru, vzniklému z nacistického násilí, Protektorát Čechy a Morava. Stát nestát. Pouhá připomínka Masarykovy republiky mohla znamenat smrt. Ti, kdo stále ještě měli v paměti a na paměti hodnoty evropské demokracie, jež republice vložil do základů prezident Masaryk, zčásti již prchli, hledajíce zemi, která jim svěří zbraně, jimiž budou spolu s mnohými dalšími vyhánět okupanta. Ti, kteří zůstali a netajili se svým odporem k okupantovi, skončili na popravištích, v nacistických vězeních a koncentrácích. Většina přečkala tu dobu válečnou nečinně v úzkostech, které zbavovaly odvahy.
„Vraťme lidu tvář a mluvme o občanech.“
I protektorát skončil a naděje na obnovu toho, co měl ve smyslu lidských i politických hodnot na mysli zakladatel státu, velmi nešetrně oslaboval někdejší zakladatelův nejbližší druh, z emigrace se navrátivší prezident Beneš. Omezil počet politických stran. Podlehl tlaku nacionalistů ve věci sudetských občanů německé národnosti a nakonec, opuštěn mnohými, v něž doufal, stal se obětí politického tlaku komunistů, podporovaných tehdejším sovětským komunistickým režimem.