Někdy je justice donucena k soudcokracii

šimka, který vystudoval vedle práva i politologii, se vyjadřuje i k dalším tématům; na konferenci Kam kráčíš, Česko hovořil o konci českého stranického systému, kriticky mluvil o elektronické evidenci tržeb v anarchistickém centru Paralelní polis. Letos se stal „právníkem roku“ v kategorii správní právo. Šimka se narodil v roce 1973, od roku 2001 byl soudcem Okresního soudu Praha-západ a od roku 2005 soudcem Nejvyššího správního soudu.

co vás napadne, když se řekne soudcokracie?

Zaprvé procedurálně, to znamená, do jaké míry má justice autonomii při jmenování soudců, jejich povyšování a tak dále. To může vést k pocitu zapouzdření a neoprávněné elitnosti justice. V Polsku justice ve významné míře rozhodovala sama o sobě. Určitou částí společnosti a politické scény to nebylo vnímáno dobře. Následovala reakce. A pak se na to můžeme dívat v rovině toho, o čem justice rozhoduje. Těžko můžete nebýt soudcokratem, když rozhodujete v situacích neurčitých právních pojmů a zákonů, které se dají vyložit různými způsoby, přičemž sám zákonodárce neví, co chce, a tak to nechá soudům, ač jde o politickou otázku jako hrom. Typický příklad, kde byly soudy dotlačeny do jakési soudcokracie, je zákon o svobodném přístupu k informacím. Tam jsou použity pojmy jako „veřejné instituce“. To může být cokoli od velmi striktního výkladu, že to je jenom státní instituce, až po široký výklad, že to je cokoli, co stát efektivně ovládá. Soude, poraď si. U zajišťovacích příkazů jsou dva klíčové obecné pojmy: ohrožení výběru daně – jestli ten člověk bude mít peníze – a zároveň nějaká rozumná pravděpodobnost, že ta daň bude vůbec vyměřena. A to už je interpretace ještě gumovějšího ustanovení samotného paragrafu zákona. Anebo regulace televizního vysílání. My pořád posuzujeme pokuty, jestli někdo dodržel, nebo nedodržel objektivitu a vyváženost vysílání. Neurčitý, a přitom velmi komplexní pojem. Z toho plynou diskuse o tom, že se depolitizuje svět, že už nerozhoduje politika, protože rozhodují soudy.

v minulých týdnech německé soudy de facto uznaly mnohoženství.

Ony neuznaly legalitu sňatku ve smyslu manželského práva. Jde o ten konkrétní příběh. Ten soud interpretuje evropskou úmluvu, která mu říká, musíš mít respekt k rodinnému životu kohokoli, tedy v určité míře i cizince. A Němci zřejmě z rozsáhlé judikatury dovodili, že primárně to dítě druhé manželky má právo na to, aby jeho matka žila pohromadě s otcem. Co můžeme udělat, je, že řekneme, ne, my prostě tyto základní hodnotové parametry nechceme. Ale to by bylo hodně silné slovo.

co když má někdo pocit, že ta judikatura se někam utrhává už drahnou dobu?

To je přesně ten problém. Jako soudce ve stabilizovaném právním státu jsem pasažér ve vlaku, který už dlouhou dobu někam jede, a jediné, co můžu říkat, je, že by měl buď trochu přibrzdit, nebo trochu přidat. Ale ani jako soudce nejvyššího vnitrostátního soudu nemůžu říct, že ignoruji judikaturu Evropského soudního dvora nebo Evropského soudu pro lidská práva. Můžu ji v rámci možností interpretovat více, nebo méně restriktivně. Třeba české azylové právo se v rámci těchto mantinelů interpretuje velmi restriktivně. My tady moc azylů nedáváme. Ale když tu požádá o azyl egyptský islámský radikál pronásledovaný generálem Sísím a řekne, ano, já chci důslednou aplikaci koránu v právu a tak dále, nevyzývám k násilí, jen to hlásám, tak já mu tady skoro musím dát azyl. Snažím se vykládat tyto věci relativně restriktivně, protože si uvědomuju dopady, které to má v kulturně-politické rovině.