30. dubna ve čtyři hodiny odpoledne německého času jsem se dovolal Liou Sia do jejího domu v Pekingu. Říkala mi: „Teď už se ničeho nebojím. Pokud mne nenechají odejít, zemřu zde, ve svém bytě. Teď když tu Siao-po* není, nic už mi na světě nezbývá. Je snazší zemřít než žít. A není pro mě nic jednoduššího, než zvolit smrt jako nástroj vzdoru.“ Zdálo se mi, jako by mě zasáhl elektrický proud. Prosil jsem ji, ať ještě počká. Vím, že agenti Ministerstva státní bezpečnosti Čínské lidové republiky ji po smrti Liou Siao-poa odvezli násilím na nějakou dobu do Ta-li v provincii Jün-nan a teď ji v Pekingu drží v domácím vězení. Opakovaně jí slibují a dávají záruky, že bude smět odjet ze země a vyhledat odbornou péči kvůli své těžké klinické depresi. Nejprve jí řekli, že musí počkat, než skončí 19. sjezd Komunistické strany Číny, vzápětí ještě Všečínské shromáždění lidových zástupců. Tyto informace mi sdělil německý velvyslanec, který s Liou Sia telefonicky hovořil den před jejími padesátými sedmými narozeninami, aby jí předal pozdrav od kancléřky Angely Merkelové a pozval ji na návštěvu Berlína.
Podle mých informací vydal německý ministr zahraničí už počátkem dubna zvláštní instrukce, jak tajně Liou Sia vyzvednout na letišti, zajistit lékařskou péči a následnou rekonvalescenci a nevyvolat přitom pozornost médií. Já osobně jsem se Liou Sia mnohokrát ptal na její názor. Všechny okolnosti jsem poté při osobních setkáních i v korespondenci konzultoval s Hertou Müllerovou, Harry Merkelem i s kurátorem Liou Sia Peterem Sillem, který má na starosti její fotografické dílo v zahraničí. Vše jsme důkladně prodiskutovali. Díky podpoře Herty Müllerové slíbil Literaturhaus v Berlíně, že pro Liou Sia na přechodnou dobu zajistí byt a stipendium od DAAD (Německá akademická výměnná služba) a Peter Sillem už jménem Liou Sia oslovil nemocnice a odborné lékaře.
Všichni jsme trpělivě a v klidu čekali na naši výjimečnou pacientku.
Liou Sia se nedopustila žádného trestného činu a podle vyjádření čínského Ministerstva zahraničí smí odcestovat, kamkoli chce.
Snažili jsme se, aby naše kroky nevyvolávaly pozornost, protože manželova smrt Liou Sia těžce zasáhla. Reaktivní deprese, kterou trpěla již po jeho uvěznění, se teď vrátila v mnohem větší míře a doháněla ji až na pokraj duševního zhroucení. Dokud ale jen přežívá v Číně, nemáme možnost se o ni postarat. Když Liou Sia řekla umírajícímu manželovi, že v Německu pracuje skupina lidí včetně dvaaosmdesátiletého Wolfa Biermanna a jeho ženy na jejich záchraně, dojalo ho to k slzám.
Když jsem s Liou Sia 30. dubna mluvil, řekl jsem jí, že celou záležitost již nebudu dále skrývat. Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.
„Jsem tak zoufale naštvaná, že jsem zde připravená zemřít. Až budu mrtvá, bude od všeho pokoj.“
Následující citace jsou přepisem nahrávky našeho rozhovoru ze zmiňovaného večera.
Hned zpočátku jsem dal průchod svým obavám: mám strach, že Liou Sia se může stát další ze „zmizelých“; mám strach, že se čínská vláda zachová stejně jako minulý rok, kdy oznámila, že Liou Siao-po a Liou Sia nechtějí odjet ze země. Naštěstí jsem tehdy měl od Liou Sia její vlastnoruční dopis, který dokládal opak. Ten se později stal nejvýznamnějším důkazem, aby šlo vyvrátit tuto manipulační lež. Trval jsem na tom, aby podala další žádost o vycestování ze země, což zpočátku tvrdošíjně odmítala. Pak zpanikařila a zahodila telefon. Chvíli jsem čekal a zavolal znovu. V pláči vykřikla:
„Německá ambasáda zná moji situaci. Celý svět ji zná. Tak jaký má smysl tyhle věci znovu a znovu sepisovat?“
„Ale to, čemu čelíš, je velmi mimořádné… německá vláda v té věci už dlouho jedná.“
„Nemám odkud to poslat. Nemám ani mobil, ani počítač.“
„Dobře, dobře.“
„Víš, že nic z toho nemáme, ale pořád po mě chceš, abych dělala tohle, dělala tamto…“
„My tady…“
„Dobře, zítra to napíšu a odevzdám. Ale teď si to nahraj: Jsem tak zoufale naštvaná, že jsem zde připravená zemřít. Až budu mrtvá, bude od všeho pokoj. Je jasné, že nemám k dispozici téměř nic…“
„Mluvčí Ministerstva zahraničí říkala, že disponuješ všemi právy, která zaručují čínské zákony…“
„To všechno vím. Nemusíš mi to opakovat. Nejsem idiot.“
„Dobrá. Řeknu ti, jaký je plán, ano? Až tě sem dostaneme, zařídili jsme ti dočasné bydlení v Literaturhaus v Berlíně, kde můžeš nějakou dobu zůstat a zažádat o stipendium v rámci jednoho programu pro umělce. Odevšad máme velmi pozitivní reakce a všichni se shodují, že by to celé mělo proběhnout bez problémů.“
„Snažili jsme se, aby naše kroky nevyvolávaly pozornost, protože manželova smrt Liou Sia těžce zasáhla.“
Dál jsem nemohl pokračovat, Liou Sia nedokázala utišit pláč. Nahrávání trvalo 16 minut a 30 vteřin. Vyjmul jsem prvních sedm minut rozhovoru a do nahrávky pláče pustil klavírní sólo „Dona, Dona“. Cítil jsem, jak se ve mně vzedmuly vlny emocí. Když jsem hudbu vypnul, zakřičel jsem „Liou Sia!“ Pláč polevil a já zaslechl, jak říká: „Po telefonátu s německým velvyslancem jsem začala balit. Okamžitě, neztrácela jsem čas – co víc mám podle tebe dělat?“
„Dona, Dona“ je židovská píseň z období druhé světové války, již proslavila hra Esterke americko-židovského autora Aarona Zeitlina (později Joan Baezová, pozn.překladatele). Text písně se dá shrnout takto: k řezníkovi vedou telátko. Nad jeho hlavou poletuje vlaštovka. Telátko si pomyslí: Kéž bych se dokázalo proměnit ve vlaštovku s křídly a uletět, to by bylo krásné. Bohužel, telátko není vlaštovka.
Stejně jako její manžel Liou Siao-po, také Liou Sia měla bytostný zájem o témata spojená s holokaustem. Dokonce říkávala, že cítí, že byla v minulém životě židovkou.
„Dona, Dona“ se stala symbolem genocidy: miliony židů a židovek byly telátky, jdoucími na porážku, telátky odevzdanými svému osudu. Lidé, prosím vás, Liou Sia je teď písní Dona, Dona. Dovolte mi vtělit její vzlyky do nového textu.
Dona, Dona, dejte jí svobodu.
Dona, Dona, nahlas pro ni zakřičte.
V Berlíně, pozdní noci 30. dubna 2018.
--
*Liou Siao-po (28. 12. 1955 – 13. 7. 2017) byl čínský básník, esejista, literární kritik a především disident; spoluautor dokumentu Charta 08 (po vzoru československé Charty 77), který vyzývá k dodržování lidských práv v Číně a k dalším demokratickým reformám. 8. prosince 2008, dva dny před zveřejněním textu, byl zatčen ve svém bytě, rok držen ve vazbě a následně odsouzen k jedenácti letům žaláře za údajné podněcování k podvracení státní moci. V roce 2010 získal Nobelovu cenu míru. Zemřel ve výkonu trestu střežen policií ve věku 61 let.
**Liou Sia (1. 4. 1961) je čínská básnířka, fotografka a manželka držitele Nobelovy ceny míru a politického vězně Liou Siao-poa. Ve svém díle odhaluje neoficiální čínskou realitu, podřízenou represím a cenzuře. Od roku 2010 je Liou Sia držena v nezákonném domácím vězení. Její fotografie byly v roce 2014 vystaveny (na dřívější žádost Václava Havla) v centru současného umění DOX.
Liao I-wu (16. 6. 1957) – významný čínský básník, hudebník, reportér, disident, politický vězeň. Za šíření básně Krveprolití, kterou napsal bezprostředně po událostech na náměstí Nebeského klidu, byl na 4 roky uvězněn. Ve vězení byl vystaven krutému zacházení a mučen. V roce 2008 podepsal Chartu 08, jejímž spoluautorem byl jeho nejlepší přítel Liou Siao-po. V roce 2012 emigroval po dobrodružné pěší cestě přes vietnamské hranice a poté se usadil v Berlíně. Je držitelem mnoha významných literárních ocenění, například Ceny sourozenců Schollových či Mírové ceny německých knihkupců. V Čechách mu vyšly v nakladatelství MF dvě knihy – Hovory se spodinou a Kulky a opium; v roce 2015 měl premiéru společný básnický dialog Liao I-wua a Iva Hucla Broken words, který nastudovali hudebníci Pavel Zajíček a Tomáš Vtípil. V roce 2016 byl hlavním hostem knižního veletrhu Svět knihy v Praze.
Básnik navštívi v sobotu 19.5.2018 Bratislavu v rámci piateho ročníka Bratislavského knižného festivalu.
--
přeložil a poznámkami opatřil Ivo Hucl a Marie Tesková.