Tři výzvy

první lze ve zkratce nazvat „děkujeme, odejděte“, druhou charakterizuje svár mezi vírou a rozumem, a třetí určuje demarkační linii – jinak přirozených – společenských konfliktů, jíž je násilí. 

1. Strach a nejistota jsou naší přirozeností. Je ovšem dobré dotýkat se rizik, abychom rozeznávali jejich příčiny a dokázali využívat šancí. „Dotýkání se“ je akce. Účast na akci má smysl. Participativní demokracie je dobrý sen. Chtělo by se říct: díky bohu za Mečiara, Klause, Zemana, Fica, Orbána, Kaczynskeho… Trumpa, ale například i Kotlebu, Okamuru…, či Klausem pertraktované pojmy havlismu nebo kiskismu. Mobilizují! Mobilizují tím, že ukazují ve vší nahotě, kudy cesta opravdu, ale opravdu, nevede. Třicet let po Listopadu 89 snad můžeme formulovat několik pravd. Například: Étos Listopadu 89 (Veřejnost proti násilí) vstoupil do historie. Slovensko z března 2018 s heslem „Za slušné Slovensko“ je dobrá ilustrace dobrého „loga“ pro dobrou akci. Akci, jíž se ujímá nastupující generace – je to jejich akce! Generace mužů a žen Listopadu 89 už – také díky věku „digitalizace“, kterému nerozumí – je na odchodu. Vyčerpala svůj fyzický a do značné míry i intelektuální potenciál. Způsob „odcházení“ je důležitý. Myslím důstojné odcházení, odcházení nikoliv stylem „po nás potopa“, ale s vědomím jasného poselství, s odkazem na stopu, která nezmizí při nejbližší průtrži mračen. Mluvím o mezigeneračním přenosu, který je nositelem kolektivní paměti. 
2. Rozum je jenom fragment schopnosti žít, protože žít je i milovat a nenávidět, páchat dobro i zlo, být egoista i altruista. To víra rozum přesahuje, protože je „nad“ empirickým důkazem svého předmětu, neuchopitelná, intimní. Politické ideologie jsou druhem víry. To se jenom někteří tváří, jak to mají sečteno, že neomylně kráčí jedinou správnou trasou. Je zvláštní, že od matky všech věr – náboženské víry – si politické ideologie osvojili především negativní vymezení („my“ jsme věřící! My, křesťané, židé, muslimové…), a ne základní pilíře typu „Miluji bližního svého“ anebo „Nedělej druhému, co nechceš…“.