to až s postupujícím věkem – nad oblíbenými autory, při osamělých meditacích, u skleničky s kamarády, při příležitostí ke „kázání“, jako je například toto, začalo přibývat reflexí, interpretací a také vytěsňování okamžiků nehodných zmínky, okamžiků ostudných, poznačených blbostí a slabostí.
V akci člověk nereflektuje – koná intuitivně. Intervenují přitom všechny faktory, které ho utvářejí. Následné reflexe jsou do značné míry dodatečným vysvětlováním příčin, průběhu a důsledků rozhodnutí. V jistých obdobích životní dráhy nastupuje také hledání smyslu. A víra v jeho uchopení jako kritéria hodnocení cesty životem.
Tibetský buddhizmus, v mých představách, například hlásá, že lidé se touží zbavit utrpení a být šťastni. Duchovní nauka je cesta, jak se zbavit tužeb a najít štěstí. Centrálním slovem je nelpění, vytěsňování ega. Nelpět však, tak se mi zdá, znamená nežít. Přesněji: nežít v permanentním pohybu, bloudění džunglí událostí, vněmů, vztahů, pokud „nohy slouží“.
Také já jsem lpěl celý život, štěstí jsem pociťoval epizodicky – nejčastěji v okamžicích naplnění tužeb (v rolích mladého člověka, občana, partnera, rodiče, pracovníka…). Trvalé štěstí jsem nepotkal. Smysl svého života jsem shledával, když jsem dosáhl subjektivní uspokojení, zadostučinění, uznání. Jak jsem však řekl – šlo o pocit epizodický a většinou okořeněný dodatečnou intuicí.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.