Roger Scruton 1944 – 2020

alexandr Vondra, poslanec EP

Odchod Rogera Scrutona je velkou ztrátou. Bude nám tu moc chybět. Hned ve trojím smyslu. 

Za prvé, Češi a Slováci přišli o velkého a věrného přítele. Naposledy jsme si to naplno uvědomili, když se loni v listopadu přijel do Prahy na reverz rozloučit, aby na Žofíně převzal z rukou předsedy Senátu zvláštní ocenění. Byl nesmírně unavený, odkázaný na kolečkové křeslo a bolest metastazující rakoviny mu nedovolovala ani pevně stát, ani v klidu sedět. Přesto s noblesou i jemným, sobě vlastním humorem vzpomínal, jak v roce 1979 přijel poprvé do Prahy. Disidenti a jejich zápas o svobodu v komunistickém Čes­koslovensku mu učarovali. Podílel se pak na založení Husovy nadace, která deset let finančně podporovala bytové semináře a „podzemní univerzity“. Díky vybraným prostředkům na nich přednášel nejen on (dokud mu komunisté cesty nezakázali), ale mnoho jiných profesorů ze západní Evropy. Sir Roger tak zásadním způsobem přispěl k prolamování izolace, do které nás uvrhl totalitní režim. Svou lásku k našemu boji za svobodu pak vyznal i v jediném románu, který napsal (Zápisky z podzemí). Byl mu blízký i český realismus a nepatetický smysl pro humor.

Za druhé, my konzervativci jsme přišli o velkého filosofa, esejistu, spisovatele, učitele. Naposledy jsme si to my, jeho „děti“, uvědomili, když jsme se s ním v nebývalém počtu přišli na onu večeři na Žofíně rozloučit. Vzdát mu poslední hold. Je tu paradox. Vzpomínám si, jak jsme se my mladší v době, kdy k nám začal jezdit nebo i těsně po roce 1989, údivně ptali, co bychom vlastně měli konzervovat. Náš tehdejší program byla radikální změna prakticky všeho. Od té doby uplynulo 30 let a Scrutonovy myšlenky jsou mi dnes bližší než dřív. Ke konzervování toho máme po čertech mnoho. Musíme bránit mnohé z toho, co jsme před 30 lety vyválčili. Bránit svobodu před politickou korektností kulturtrégů a invazí byrokratů. Bránit přirozený způsob života a tradiční instituce jako rodina nebo církev před destrukcí ze strany progresivistů. Bránit krásu před ošklivostí. A v neposlední řadě – museli jsme se loni postavit i za Scrutona samotného, když ve své rodné zemi čelil neférovému útoku ze strany jednoho z takových kulturtrégů a jeho vlastní konzervativní strana ho neuměla ani pořádně hájit. Teď už hájit nepotřebuje. Ale tři desítky knih, které Scruton napsal, zůstanou pevným vodítkem v pěně dnešních i budoucích dní. 

A za třetí, my Evropané přicházíme o důležitý korektiv našeho evropanství. Odešel nejen Scruton, ale odchází i jeho Británie. Ano, Scruton byl euroskeptik, který podporoval brexit, protože integrace se na jeho vkus vydala příliš daleko. Ano, pozice nás tady ve středu Evropy je odlišná. K překotné integraci sice máme výhrady, ale odchod z EU není řešení. Stejně tak ale není v našem zájmu ani rozklad EU v důsledku narůstajících vnitřních i vnějších tenzí, které tato překotná integrace přináší. Právě Britové tvořili přirozený vyvažující element, který budeme postrádat. A stejně tak nám bude chybět i Roger Scruton, který svou principiální obranou tradičních západních a evropských hodnot a způsobu života představoval důležitý orientační maják v chaosu dnešního světa. 

Čest jeho památce. 

vladimír Palko, exminister vnútra

Rogera Scrutona som prvýkrát videl v 90. rokoch v sídle KDH na Žabotovej. Rozprávať sa s ním som mal možnosť až v roku 2004. Bol to milý́ a lás­kavý britský džentlmen. Za každých okolností. Keď ho ponižovali vlastní a bránil sa, keď ďakoval za ocenenia, keď sa v chorobe lúčil so životom, i keď priateľsky diskutoval. A láskavý bol, i keď sa sporil a bojoval.

Konzervatívnejšie slovenské médiá si teraz pripomínajú jeho odchod. No je to všetko trochu napochytre. Zisťujeme, že jeho dielo nepoznáme. Pri surfovaní po stránkach kníhkupectiev vidím, že sme do slovenčiny nepreložili ani jednu jeho knihu. Česi asi šesť. Ba čo horšie, odhliadnuc od dvoch krátkych Scrutonových vyjadrení ku konkrétnym udalostiam, bola do slovenčiny preložená iba jedna jeho esej, a to Islam a Západ: demarkačné čiary v Impulze č. 3 z roku 2009. Nech mi je dovolené umenšiť vlastné zahanbenie spomenutím, že som bol predsedom redakčnej rady Impulzu. Takže aj zvykneme spomínať, že Scruton bol konzervatívny mysliteľ, zaujímavo píšuci o západnej civilizácii, architektúre, náboženstve, sexe, alkohole, význame komunity, aj ho nepoznáme.

Neviem si spomenúť na žiadneho iného západného intelektuála, ktorý by sa za čias našej komunistickej normalizácie tak zastával práva Poliakov, Čechov, Slovákov a Maďarov na slobodný život ako on. Sprevádzal slobodymilovných Východoeurópanov na ceste k slobode a nezabudol na nás, ani keď sloboda prišla. Česi, Poliaci a Maďari naňho nezabudli. Dostal od nich na sklonku života vysoké ocenenia. My sme to nestihli.

Na Scrutonovi je najfascinujúcejší jeho prorocký charakter. Bol prorokom tým, čo hovoril, a ešte viac tým, aké zápasy bojoval. V roku 1968, keď našu nádej na slobodu zadlávili sovietske tanky, rozpútal svoj boj proti západnému liberálnemu progresivizmu, ktorý začal dláviť hodnoty západnej civilizácie. Scruton svojím životom predstavuje spojovací článok medzi zápasom proti komunizmu a zápasom s liberálnym progresivizmom. Vidiac Scrutona, mnohí východoeurópski konzervatívci v jeho živote rozpoznávajú svoj vlastný osud, keď zisťujú, že po víťazstve nad komunizmom sa chtiac-nechtiac musia pustiť do zápasu, ktorý on začal v roku 1968. A najprorockejší bol vtedy, keď v roku 2005 povedal Čarnogurskému: „Ján, my sme vám pomáhali za komunizmu, ale vy nám to budete musieť vrátiť.“ Áno, už dávno pochopil, že zatiaľ čo vtedy západná Európa a Amerika nad komunizmom víťazili, a my, východoeurópski konzervatívci, sme prehrávali, tak v zápase s liberálnym progresivizmom je to naopak. Jeho proroctvo o potrebe našej pomoci sa prekvapujúco naplnilo práve na jeho osobe, keď minulý rok po hysterickej kampani médií britská vláda Scrutona zbabelo odvolala z vládneho výboru pre bývanie a zastali sa ho práve Východoeurópania.

Bol to dobrý život. Nech odpočíva v pokoji tento veľký muž.