o mé židovské identitě se doma nemluvilo. Holocaust. Jsem generace šťastných – liberální demokracie nám nabídla po dlouhém komunistickém řádění šanci svobodné volby i v oblasti spirituality. Pomalu, pomaloučku ve mně zrály sympatie k chasidismu a zenovému buddhismu. Možná proto, že tam chyběly hierarchie, abstraktní dogmata, přísné oko nade mnou. Mé anarchoidní povaze to vyhovovalo. Stejně tak prostá slova učitelů a jejich povídání se žáky. Dnes jsem stařec na konci života a pudí mě to ke sebezpytování.
Není snad knihy, kterou bych četl víckrát než jednou. Výjimkou je Tao Te Ťing, která se připisuje Starému Mistrovi Lao-c‘. Žil zhruba v 5. století před našim letopočtem, kdy se něco důležité stalo (přesněji v letech 800 až 200 před n. l.).
Na Blízkém Východě promluvili starozákonní proroci, ve starém Řecku Sókratés, v Číně Lao-c‘ a Konfucius, v tehdejší Indii Buddha… Šlo o lidskou duši, morálku, základní otázky filosofie bytí, jak jsem si je také kladl.
Níže cituji z překladů Jiřího Navrátila (Avatar 2003) a Berty Krebsové (DharmaGaia 2003, podle překladu z roku 1971). Můj výběr je účelový. Texty z Krebsové jsou kurzívou.
Slovo Tao je metafora na Nesmírné, Absolutno, Cestu, no také na jednotu, celistvost… a tajemství – to především. Co jde pojmenovat, to už není tajemstvím.
***
Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a nejmenné jméno.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.