v těch ostatních, méně úspěšných a méně svobodných společnostech vládnou různí vůdcové a diktátoři, kteří rozhodují o tom, co kdo smí, musí a nesmí, podle slavného Mussoliniho hesla „nic proti státu ani mimo stát, ale všechno ve státě a pro stát“.

Je tedy celkem pochopitelné, že kdo jen může, snaží se dostat jinam, kupodivu do nějaké kapitalistické země, i když ho to stojí spoustu úsilí a peněz a cesta – třeba přes moře – bývá velmi nebezpečná. A přece tento „kapitalismus“ – v němž dnes snad také žijeme – nemá dobrou pověst, a to zejména mezi vzdělanými lidmi. Žádná ze stran, které kapitalismus podporují a prosazují, si neříká „kapitalistická“, protože by s tímto heslem prohrála volby. Žádný politik pro něj nehoruje a používá místo toho různé eufemismy, jako kdyby to bylo sprosté slovo, a často mluví o tom, jak je ho třeba reformovat, omezovat a předělávat. A protože většina slušných lidí by se styděla ke kapitalismu přihlásit, jednoho dne se probudí v nesvobodě.

Jan Sokol:  Muž paradoxnej nádeje

Kapitalismus totiž skutečně začal jako sprosté slovo, jako nadávka, kterou ve druhé polovině 19. století vymysleli jeho odpůrci, a komunisté ho jako nadávku používali i v době, kdy už sami po něčem takovém aspoň pošilhávali. Slovo kapitalismus je jedno z těch hanlivých „exonym“, posměšných nebo pohrdavých označení, jimiž se odpůrci snaží nějakou novinku diskreditovat, zažehnat nebo zrušit. Vzniklo podobně jako třeba označení „gotický“ (gótský, barbarský), „barokní“ (pokroucený) nebo „big bang“, doslova „velké bác“. Stačilo vytknout nějaký výrazný a přitom nesympatický rys odmítaného jevu a pomlčet o těch ostatních.

dva geniální vynálezy: peníze a trh

Slovo „kapitál“ je z latinského caput, hlava, resp. capitalis, hlavní, a ve středověku znamenalo (mimo jiné) také jistinu úvěru na rozdíl od úroku. V 19. století znamenalo peníze, určené či použité jako úvěr nebo investice, peníze, jež mají samy vydělávat. „Kapitalismus“ tedy znamenal společenské uspořádání, v němž moc a prestiž vzniká z bohatství, a co člověk potřebuje, musí si koupit. A protože „peníze nesmrdí“, může si nepoučený člověk představovat, že za peníze je v kapitalismu všechno. Jenže to je omyl: kdykoli se peníze pokoušejí prolomit „neprodejný“ právní a politický rámec, který jediný zakládá jejich platnost, ohrožují nejen sebe samy, ale celé hospodářství, založené na směně. Ne tedy jen z příčin etických či estetických, nýbrž ekonomických podrývají tu nejobecnější svobodu, jíž denně užíváme úplně všichni. Hřebík na hlavičku uhodil autor biblické Apokalypsy, když chtěl čtenáře hodně vyděsit, jaká ho čeká hrůza. Představte si, že nebude moci „kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména“!

„Trh může existovat jen tam, kde lidé neumírají hlady a mají nějaké přebytky a kde je bezpečno – jinak by se jen blázen odvážil vystavit své zboží na veřejném místě.“

Usedlé lidské společnosti už kdysi jakž takž odstranily tu nejhorší bídu a některé produkovaly víc, než spotřebovaly. Z přebytků vznikly zásoby a bohatství a úspěšní lidé hledali, co s nimi. Nejlepším řešením se ukázal barter čili naturální směna, kterou lidé získávali, co sami udělat či vypěstovat nedovedli. Jenže možnosti barteru jsou omezené, a kdo chce vajíčka vyměnit za boty, musí najít někoho, kdo nejen nabízí boty, ale také stojí o vajíčka. Ta se navíc kazí, takže směna se nedá příliš odkládat.

Tyto i další nesnáze odstranily dva geniální vynálezy, u nichž si můžeme představovat, že vznikly současně: peníze a trhy. Peníze a platidla, zvláštní předměty, které se dají použít pouze ke směně, ji na první pohled zkomplikovaly. Místo jedné přímé směny v barteru musela teď selka udělat dvě: prodat vajíčka a pak koupit boty. Jenže právě rozdělení směny na dva kroky otevřelo penězům nové možnosti. Selka předně mohla kupovat od někoho jiného, než komu prodala vajíčka, ale hlavně mohla nákup odložit: peníze se nezkazí. Tak mohly vznikat trvanlivé úspory, za něž by se dalo koupit všechno možné, ale lakomec Harpagon ví, že nejlepší je nekupovat nic.