šedesátá léta už navždy zůstanou kreativní dekádou nových impulzů. Ještě se u nás neusadil cynismus, jenž přišel až po Pražském jaru. Na rozdíl od let šedesátých byla osmdesátá léta dobou podivné upatlanosti a rozplizlosti. A Žbirka je přesáhl s elegancí v našich krajích nevídanou. 

Kupodivu se to netýkalo jen komunistického bloku. V populární hudbě, filmu a dalších oborech jsou osmdesátá léta hluchá, nepřinesla skoro nic zajímavého a nového. Vezměte si třeba novou vlnu, která se nám tehdy při svém nástupu zdála nadějná. Dnes většina kapel jako Duran Duran, Kaja Goo Goo, Culture Club, Depeche Mode nebo Frankie Goes to Hollywood působí buď nezajímavě, nebo rovnou jako jakýsi vypuštěný a pocukrovaný punk. 

Ani velké osobnosti z předchozích let neměly v osmdesátých letech nejlepší období. Je jasné, že umělci jako David Bowie, Rolling Stones a Pink Floyd si vždy udrželi úroveň, ale ani jim doba nepřála. Najdou se jen výjimky. Michael Kocáb se svým Pražským výběrem dělal v první polovině osmdesátých let převratnou muziku, výborná byla také Garáž.