casanovu zatkli a uvrhli do kobky pod olověnou střechou paláce před 16 měsíci, nesdělili mu obžalobu, ani ho neodsoudili. Přežíval v cele o výšce 150 cm, kde byl neustále shrbený, kde bylo nesnesitelné horko a jediná šance na protažení byly občasné procházky před celou.
Při procházce našel železnou tyč a kouskem mramoru ji naostřil. Získal nástroj, špičák. Z vycpávky kabátu a oleje si vyrobil lampu a začal po nocích hloubit otvor do dřevěné podlahy. Po velké námaze prorazil v otvoru malou dírku a uviděl, že pod jeho celou je velký sál.
Utéct nestihl, náhle ho přestěhovali do jiné cely a otvor ukrytý pod křeslem stráže objevily. Od té doby byl Casanova a jeho cela pod bedlivým dohledem. Uvědomil si, že otvor k útěku za něj bude muset vykopat někdo jiný. Křeslo s ukrytým špičákem přestěhovali naštěstí s ním.
Začal si vyměňovat knihy s vězni ze sousední cely a ukrýval do nich dopisy, které psal naostřeným nehtem a inkoustem z černých moruší. Podařilo se mu přimět zhýralého mnicha Balbiho, který měl několik nemanželských dětí, ke společnému útěku. Ale musel mu předat špičák.
Casanova poslal Balbimu mísu makaronů na knize, ve které byl zasunutý špičák. Balbi vyhloubil otvor ve stropě své cely a z podkroví pak otvor do Casanovovy cely. Otvor ve stropě zakrýval svatým obrazem. 31. října oba uprchlíci šťastně vylezli na střechu dóžecího paláce.
Jediná možná cesta vedla vikýřem, který ústil do paláce mimo kobky vězení. Okno vikýře bylo zamřížované, ale špičákem okno rozlámal a Balbiho spustil do vikýře na laně. Vzdálenost od vikýře k podlaze byla 8 metrů a Casanova nemohl bezpečně seskočit do místnosti.
Na střeše našel žebřík po řemeslnících, jen ho musel vsunout do vikýře a pak po něm sestoupit. Na vlhké střeše mu ale podklouzly nohy, sjel k okraji střechy a se štěstím se zachytil na okraji. Podařilo se mu dostat se zpátky na střechu a vsunul žebřík do vikýře.
Postupně se prolamovali dveřmi z místnosti do místnosti, až je zastavila železná vstupní vrata. Jak vyhlíželi okny ven, kolemjdoucí upozornili vrátného, že v paláci se někdo opozdil a zůstal v něm. Jakmile vrátný odemkl vrata, oba uprchlíci je rozrazili a dali se na útěk.
Casanova odjel gondolou na pevninu. Věděl, že stráže budou hledat dvojici uprchlíků, dal všechny peníze Balbimu a rozešli se. Pokračoval pěšky dál a v jednom domě požádal o přístřeší. Dům patřil veliteli Benátských stráží, který ale někde pronásledoval jakési dva uprchlíky.
Casanova vysvětlil, že se ztratil na lovu a potřebuje najíst a přespat. Strávil klidnou noc a k ránu se z domu tiše vytratil. Po překročení řeky Piavy opustil území Republiky benátské. Casanova byl konečně znovu na svobodě.
Milost mu byla udělena až po 18 letech roku 1774. Po omilostnění benátská republika zaměstnala jako špiona a konfidenta. Ale brzy ho propustili, protože se ukázalo, že Cassanova neumí udávat. Prostě to nedokázal. Od roku 1785 žil na zámku v Duchcově jako bibliotekář a společník hraběte Valdštejna, kde 4. června 1798 zemřel. Rok předtím přestala existovat i kdysi mocná Nejjasnější republika benátská.
A cože to vlastně Casanova tak hrozného provedl? Dělal to, co je dnes normální. Žil podle sebe, dělal, co chtěl, říkal, co si myslel. A jeho touha po svobodě byla tak silná, že ho nezlomilo ani vězení.