Jak se dnes řítíme do pekla

svět obstál, problém ozonové díry byl vyřešen. Řešení bylo jednoduché a ekonomicky bezbolestné, místo freonů se našel jiný plyn, podobně laciný.

Na klimatické konferenci v Paříži v roce 2015 již byl úkol mnohem obtížnější a eticky těžko řešitelný. Znovu se musely dohodnout všechny státy světa, tedy krom Číny nebo Ruska. Řešení bylo mnohem bolestivější než u freonů a vyvstaly dva problémy. Předně rozvojové státy argumentovaly, že by měly být rozvinutými státy kompenzovány, neboť právě bohaté státy vypouštěly skleníkové plyny posledních mnoho desítek let, my ne. Jak spočítat kvóty, aby řešení bylo spravedlivé pro všechny státy světa a zároveň došlo ke snížení skleníkových plynů? Druhý problém byl ještě obtížnější. Politika je z definice krátkozraká, politik chce vyhrát příští volby, a je-li mimořádně osvícený, myslí i na volby příští, řekněme osm let dopředu. Ale dál ne. Jenomže klimatické změny žádají výhled na dlouhý horizont, zavelet k utahování opasků, jehož příznivé následky, pokud se všechno podaří, pocítí naši vnuci, je čistá politická sebevražda. Příroda funguje v dlouhodobých cyklech. Jak mi přesně řekl jeden lesník na Šumavě, jestli rozhodnutí ministerstva v Praze bylo dobré nebo špatné, tady poznáme nejdříve za čtyřicet let. Jenomže za čtyřicet let si již nikdo nevzpomene na jméno daného ministra a pravděpodobně již nebude existovat ani strana, za kterou kandidoval.