průvodčí zoufale vysvětloval, že se v Budapešti něco popletlo a že tři vagóny vlaku chybí. Průvodčí navrhl, ať jedeme pozdějším spojem, nebo ať nastoupíme a jsme tedy na chodbičce. Jinak byl velmi laskavý a empatický a situaci zvládl profesionálně. To ale nic nezměnilo na tom, že pasažéři tří vozů v jinak vyprodaném vlaku zaujímali místa, kde se dalo, seděl jsem naproti WC a meditoval o tom, jak je v době internetu, věcí a elektronických kontrol na mnoha úrovních možné se nedopočítat do tří a do tří neexistujících vozů prodat místenky.
Ale nechci být sebelítostivý, tohle se občas stane; jde o něco jiného, o další kamínek do mozaiky kolektivního vědomí nebo nevědomí národa. Kolik to celkově bylo promarněných desítek hodin života všech cestujících stojících nebo sedících po chodbičkách? Pasažéři těch tří vozů – možná jsem naivní – se mohli za ty tři hodiny, co reálně trvá jízda Českými drahami naučit padesát nových španělských slovíček, přečíst si deset básní Vladimíra Holana, kapitolu knihy o architektuře nebo kapitolu o metabolismu antibiotik nebo si přečíst povídky Karla Čapka nebo nedělní Respekt. Což se nestalo.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.