Marek Orko Vácha: Co jsme se za třicet let naučili

díky našim dějinám jsme se naučili to, co na Západě už možná trochu pozapomněli a k čemu jsme u nás přece jenom citlivější. Posledních třicet let nás naučilo, že svoboda není nikdy vybojovaná jednou provždy. Na dějinách našich států by se dala učit etika. Listopad osmdesát devět, svoboda od něčeho, svoboda, učíme studenty, která by se dala symbolizovat otevřenými vraty vězení nebo přelomenými pouty. Všichni jsme věděli, co nechceme. Nechceme vládu KSČ, nechceme totalitu, chceme volně dýchat, chceme číst, na co máme chuť, psát kriticky v novinách, založit občanskou společnost, vyznávat svou víru, má-li kdo jakou, svobodně cestovat, volit si zástupce v politické soutěži. Pád berlínské zdi, sametová revoluce, ale taky Rumunsko, Temešvár, Nicolae Ceaușescu a jeho smrt. Devadesátá léta, první kroky svobody „k něčemu“. Doba divokého kapitalismu, divoké privatizace, doba opilosti svobodou, kterou jsme příliš neuměli uchopit. Dnes, po kocovině, pochopení, že svoboda není nula nebo jednička, tak, že buď je, nebo není. Svoboda je proces, a podobně jako malířské umění, vyžaduje cvik, pozornost k detailu, každodenní úsilí. Vědomí, že nikdy není vybojována jednou provždy.

Podobně s pravdou. Termín „žít v pravdě“ se může zdát na první pohled jako filosofické abstraktum, je to ale cosi velmi praktického. Komunismus byl – a je – založen na lži. Komunismus nás naučil, že existují věci, které jsou lživé, přestože je dělají všichni nebo skoro všichni a že naopak jsou věci pravdivé, přestože je nedělá nikdo nebo skoro nikdo. Že pravda nepodléhá hlasování a není automaticky názorem většiny.