je pozoruhodné, jak načas ustaly útoky na Unii z pravého okraje politického spektra. Záměrně uvádím „útoky“, a ne kritika. Ta je legitimní a každá mocenská organizace ji potřebuje. To, co se v různých zemích včetně Česka a Slovenska na adresu Unie v posledních letech od nacionalistů snášelo, ale nebyla kritika v dobré víře, avšak většinou ideologicky motivované ataky.  Taková „diskuze“ spíš, než by objasňovala různé aspekty jejího fungování, zatemňuje to, co vlastně Unie je.

Co tedy? Nejlépe ji pochopíme, představíme-li si ji ne jako mezinárodní smlouvu, ale jako proces, cestu. Unie je dlouhodobým experimentem, který začal po druhé světové válce. Výraz „stále těsnější unie“, který národovci a suverenisté rádi zesměšňují pro jeho obecnost, je vlastně docela přesným popisem integračního úsilí, postupného opouštění národní suverenity ve vymezených oblastech řízení státu ve prospěch kolektivní domluvy.

„Je iluzí se domnívat, že v dohledné době EU postaví evropské ozbrojené síly mimo NATO a vytvoří opravdu sjednocenou zahraniční politiku.“

Kolektivní domluva mezi 27 různě velkými a různě rozvinutými zeměmi se vždycky někomu nebude líbit.