před očima mám děsivý obrázek, fotografii zuhelnatělého objektu, v němž se až po CT skenování objevily dvě páteře, žebra a smotaný drát. Spálený chuchvalec jsou na smetiště vyhozené ostatky rodiče a dítěte, kteří byli letošního 7. října svázáni a zaživa upáleni. Obě oběti se objímaly, zatímco je stravovaly plameny.

Jen tento jediný případ, obludná vražda, jakých se toho dne udály desítky, by měl vyvolat v celém světe vlnu hrůzy a odsouzení. Ale počítám, že ani vy, čtenáři NOVÉ ORIENTACE deníku FORUM 24, jste většinou o tomto zločinu nevěděli. Média o této hrůze mlčí.

Neexistuje žádná omluva pro bestiální pogrom, jaký proběhl 7. října 2023. Neexistuje žádný legitimní pohled z druhé strany, neexistuje pochopení pro motivy vrahů, odmítám každé „ale“ relativizující tento hrůzný a nelidský čin. Jedno rétorické pravidlo říká, že nic, co stojí před „ale“, nemá smysl brát vážně. Nechápu, jak ve stínu téhle bestiální vraždy a dalších zločinů ze 7. října může kdokoliv mudrovat o tom, že pravda je někde uprostřed, že vše má dlouhé dějiny vzájemné nenávisti, že je někdo moc emotivní, neobjektivní, rozzlobený nebo jednostranný.

Všechny pokusy zůstat nad věcí a hrát si na spravedlivého jsou nemorální. Neexistuje relativizace, omluva, výmluva, vciťování do mysli teroristů, vysvětlení a odkazy na frustraci vrahů nebo na historické spory o území. Neexistuje pochopení tohoto zločinu a stěží existují slova.

hodní a laskaví lidé 

Přiznávám se, že mne iritují hodní, laskaví, ušlechtilí lidé. Mnohokrát jsem při setkání s jemným, citlivým člověkem pociťovala stud. Byla jsem si vždy vědoma svých konfliktních vystoupení, hněvu, pocitu, že musím zasáhnout, kdykoliv vidím křivdu a nespravedlnost. Vybavily se mi všechny ty trapné okamžiky, kdy jsem někoho urazila, kdy jsem někoho ironizovala nebo rozzlobila, a styděla jsem se za to.

Jak lépe působí stoický klid a laskavá moudrost těchto lidí, kteří věří, že se vždy lze domluvit, že je nutné odpouštět, být vstřícný a s každým vycházet po dobrém. Pro ně je určující láska, naopak spravedlnost vnímají jako cosi nepatřičného, zlého. Také jsem si všimla, že takoví lidé mají v životě méně problémů, méně nepřátel a samozřejmě méně důvodů ke studu za neuvážené kroky, nepěkná slova a ukvapená gesta.

Obdivuji a miluji tyto přátele, snažím se od nich poučit o ceně trpělivosti a vlídnosti. V klidných dobách není nad ně. Když však přijde krize, už vím, že takoví lidé se za mne a za nikoho nepostaví. Mají pochopení pro agresora, navrhují se domluvit, smířit, vyjednávat, ustoupit. Pokud jde o takovou radu mezi přáteli, mohu pociťovat jen zklamání nebo marnost, ale pokud se takové rady vyskytnou mezi národy a státy, máme problém. Prorok Jeremjáš volá: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14) 

Kdosi vymyslel pěkné slovo, jímž charakterizoval takové usmiřovače, či spíše jejich pokrytecké karikatury, když je nazval chcimíry. Jsou to dědicové mírotvůrců, kteří nabídli Hitlerovi Sudety a vykoupili pro celou Evropu mír, tedy, aha… Chcimír žádá, aby se Ukrajina přestala bránit, protože přece mír… Stejný chcimír žádá, aby Izrael nebojoval v Pásmu Gazy, protože mír… A šmahem takový chcimír obviní každého, kdo si myslí, že je nezbytně nutné se bránit, že touží po válce, že má z bojů nějaké výhody, že rád vraždí civilisty, v případě izraelské armády že si dokonce libuje ve vraždách či popravách dětí.          

Hlasatelé míru nekřičeli, když byly vražděny ukrajinské děti. A pokud se ozývali, pak jen nabádali Ukrajinu, aby se podvolila diktátorovi. V zájmu míru. Neviděla jsem statisícové demonstrace proti vyvražďování Ujgurů v Číně, ujgurské děti snad nezasluhují soucit? Ani nezní Londýnem hlasité protesty proti vražednému režimu v Severní Koreji. I tam stejně jako v Jemenu, Sýrii a na desítkách dalších míst ve světě umírají malé nevinné děti. Berlínem a Paříží netáhnou rozhořčené davy protestující proti Hamásu, vraždícímu ty Palestince, kteří nesouhlasí s jeho terorem.

dobrý Žid není ten, který se brání? 

Nyní tedy média ukazují zraněné a zabité palestinské děti, které byly ve špatnou dobu na špatném místě. Děti Hamásem záměrně držené na místech vystavených předpokládanému vojenskému zásahu Izraele. Žádný izraelský voják cíleně, tím méně s radostí a zvrhlou rozkoší, nezabíjí děti. V tom se izraelská armáda liší od ruské armády, která záměrně zaměřuje rakety na porodnice a mateřské školy. Ale pro chcimíry je podstatné, že tím vojákem je Žid a obětí je palestinské dítě. Ostatní děti je nezajímají.

„Hlasatelé míru nekřičeli, když byly vražděny ukrajinské děti.“ 

Evropskými metropolemi v těchto dnech pochodují tisíce stoupenců Hamásu a volají po genocidě Izraelců, po genocidě Židů. Byť to někdy hlásají zaobaleně, kultivovaněji, alibisticky. V Praze stoupenci Palestiny před očima pasivní policie skandovali heslo „Od řeky k moři!“ Je to hláška, která neznamená nic jiného než vyhlazení Židů a zabrání celého území Izraele.

Je to volání po likvidaci Židů stejné jako brutálnější a otevřenější volání na demonstracích neonacistů: „Židi do plynu.“ Chcimíři nás nabádají, abychom měli pochopení. Často jde o stejné levicové intelektuály, kteří pláčou nad židovskými oběťmi šoa. V očích těchto aktivistů soucitu je dobrý Žid jenom mrtvý Žid, rozhodně ne Žid, který se brání.

V Gaze je nyní více než 220 unesených civilistů, přesné číslo patrně není známo, ani netušíme, kolik rukojmí již bylo zavražděno nebo zemřelo. Pořád mám na mysli kojence, které zcela určitě bojovníci Hamásu nenakrmí mlékem, nebo nemocné a staré lidi bez léků, invalidy odkázané na stálou péči, babičky, mnohdy přeživší šoa, bité namachrovanými primitivy ve věku svých vnuků, znásilněné ženy a dívky…

Co má tedy Izrael dělat? To si opravdu někdo myslí, že kterýkoliv stát na světě by měl jen přihlížet mučení a umírání svých občanů a meditovat o vrazích jako o chudácích, kteří ze samé frustrace upalují matky s dětmi? Vypadá to, že by chcimíři před 80 lety také psali o tom, že sice odsuzují nacisty, ale když oni ti chudáci Němci měli zrovna tu strašnou hospodářskou krizi a ti Židi jim zdražovali chleba, ona se pak ta Treblinka a Osvětim přece musí pochopit, ona ta frustrace obyčejných německých matek a hladových německých dětí…

antisemitismus již neskrytý 

Samozřejmě žádný z hlasatelů míru nepřizná, že je vlastně antisemita. Velice nahlas zdůrazňují, že jen kritizují politiku Státu Izrael. Věřím, že u několika z nich tomu tak snad i je, stejně jako u mnoha Izraelců, kterým leze současná (nebo jakákoliv předchozí) jejich vláda na nervy.

V současnosti však je tento argument stejně nejapný jako omlouvání ruské invaze na Ukrajinu s odkazem na rozsáhlou korupci v ukrajinské společnosti nebo vyfabulovaný nacismus „banderovců“. Sebehorší poměry v jakémkoliv státě neopravňují ozbrojenou agresi. V případě Ukrajiny a Izraele je hořkou ironií, že je napadly po zuby vyzbrojené entity mnohem více prorostlé korupcí, fašismem a bezprávím než oběti.

Před pár dny mi napsal můj student, že si všiml ručně napsaných plakátků na tureckém obchodě s kebabem v Kopeckého sadech v Plzni. Pan Müjdat Keskin, který kebabárnu provozuje, již dříve vyvěsil několik protižidovských nápisů. Nyní se za sklem obchodu objevila slova: „Tito Židé jsou lidé, kteří zabíjeli i proroky jako ovce. Z toho důvodu je Bůh proklel. Tito Židé jsou těmi, kdo čistou Pannu Marii, chválenou Bohem, nazývají necudnou. Tito Židé jsou těmi, kdo chtějí zabít proroka Ježíše.“

Z nápisů na plzeňském obchodě Sultan kebab je zřejmé, že nejde o kritiku politiků Státu Izrael. Pro antisemity je nepřítelem Žid, nikoliv pouze židovský stát. Pan Müjdat Keskin ve své prostomyslnosti jen bezelstně odhalil pokrytectví některých politicky korektních kritiků sionismu.

moc a manipulace médií 

V tomto konfliktu, ostatně jako ve všech současných konfliktech jde více než kdykoliv dříve o boj informací. Emotivní záběry a videa ukazují nelidské hrůzy a burcují k silným projevům. V této informační válce je Hamás úspěšnější. Mnohé z prezentovaných videí a fotografií jsou podvrh, viděla jsem domnělou oběť izraelského bombardování, chlapce zasypaného sutí, ve skutečnosti šlo o záběry z loňského zemětřesení v Turecku. Viděla jsem obrázky zavinutých panenek pomazaných červenou barvou.

Analytici nyní odhalují, že mnohé z těchto drásavých obrázků vytvořila umělá inteligence. Nepopírám, že mnohé snímky jsou autentické. Tohle silné zobrazování nevinných obětí izraelské agrese ovlivňuje každého člověka naprosto bezprostředně, instinktivně. Pokud nejsme psychopati, jsme všichni naladěni na bezpodmínečný soucit s dětmi a každé ubližování bezbranným nás pobuřuje. Palestinské dětské oběti, jichž je plný internet, nám drásají srdce. Obrázek oněch spálených těl matky a dítěte však skoro nikdo neviděl, snímek nezdvihl vlnu hněvu, šlo totiž o židovské civilisty.

„Sebehorší poměry v jakémkoliv státě neopravňují ozbrojenou agresi.“ 

Každý život má nekonečnou cenu a není správné se rychle a snadno smiřovat s civilními oběťmi konfliktu. Stejně tak je morálně špatné a lidsky odsouzeníhodné paušální obviňování muslimů, jejich ponižování a urážení. Poslední tragické dny mají i své muslimské hrdiny, kteří bránili své židovské spoluobčany. Je jím například drúzský první seržant Salman Gadban, který chránil své spolubojovníky a riskoval vlastní život při obraně kibucu Nahal Oz.

Vadí mi laciný triumfalismus některých obdivovatelů Izraele. Většinou jde o Američany a Evropany, kteří v romantickém okouzlení a někdy s křesťanským zápalem považují Izrael za biblický lid, který nakonec stejně uzná Ježíše za svého Mesiáše. V horším případě považují Izrael za jakéhosi mstitele na muslimech. Ti, kdo v Izraeli žijí, bývají zpravidla střízlivější.

Kde je však odsouzení ohavných činů Hamásu ze strany Palestinců, kteří sami pod jeho vládou nekonečně trpí? Uvědomují si, že Hamás je hlavním viníkem i těch zakrvácených obětí, které ukazují světu, aby poštvali svět proti Izraeli? Pásmo Gazy nebylo okupované od roku 2005, kdy se Izrael z tohoto nešťastného území stáhl, o rok později byl zvolen Hamás a stal se v přelidněné zemi hegemonem. Od té doby volby v Gaze neproběhly, ale obávám se, že kdyby byly vypsány, Hamás by opět zvítězil.

kdo je skutečný hrdina? 

Tvrzení, že Hamás nejsou Palestinci a že Palestinci Hamás nenávidí a obávají se jej, je nejspíš iluzí, přáním, které je pověstným otcem myšlenky. Dosud jsem nenarazila ani na jedno jednoznačné a hlasité odsouzení Hamásu ze strany Palestinců, ani těch, kteří žijí ve svobodných společnostech západní Evropy a nemusí se bát pomsty.

Možná že musí, ale pak selhává demokratický svět, který je nechce nebo nemůže ochránit. Připouštím, že nějaké nenápadné vyjádření v tom duchu někde zaznít mohlo, zaniklo však v rámusu mohutných shromáždění, kde vlály například i vlajky ISIS.

Každé vraždění Židů doprovázejí frenetické oslavy, palestinské ženy rozdávají na ulici cukrovinky a mladíci za nadšeného řevu trhají izraelské vlajky a střílejí do vzduchu. Nabízí se otázka, zda také tento obraz není jen manipulací médií, je totiž lákavým soustem pro znavený a otupělý dav ukázat křik palestinské ulice, zatímco střízlivé vyjádření, odsudek terorismu a soucit s židovskými civilisty by zřejmě nepřitáhly takovou pozornost. A přitom by měly nesmírnou cenu.

Více než slova však platí činy, proto si připomeňme statečný čin jednoho z muslimů, jehož jméno nebude v Izraeli zapomenuto. Pětadvacetiletý stavební dělník, beduín Amar Abú Sabíla, tatínek dvou dětí z arabské vesnice Abu Talul v Galileji, tehdy navštívil své dva bratry, kteří pracovali jako strážci v izraelském městě Sderot. V sobotu 7. října vnikli do města teroristé Hamásu a postříleli na ulici více než padesát lidí, zatímco na město pršely desítky raket.

Před policejní stanicí ve Sderotu se v automobilu pokoušel Dolev Swissa odvézt manželku Odeju a dvě malé dcerky do bezpečí. Když byl Dolev zasažen kulkami teroristů, volala jeho žena Odeja o pomoc. Amar Abú Sabíla přiběhl a pokoušel se dotlačit vůz Swissaových do bezpečí. Byl zastřelen on i Odeja, ale obě holčičky, které ležely na podlaze, unikly kulkám. Tento statečný muslim zachránil dva židovské životy za cenu toho svého. Celý svět by měl znát jméno statečného mladého beduína. Vyprávějí média jeho silný příběh?

Média se alespoň u nás prý zabývají otázkou, zda věnovat více pozornosti Ukrajině, nebo Izraeli. Myslím, že se oběma těžce zkoušenými zeměmi zabývají pořád málo. Spoustu prostoru v médiích zaplňují banality, bulvární vzruchy a stokrát omleté rady, jak se vyrovnat s podzimem, od módy přes zdravou výživu po rady zahrádkářům.

srdce i rozum 

Emoce nám mohou dodat energii a je úkolem médií, aby nás zoufalství, smutek a strach nezahltily, ale abychom zůstali ostražití vůči zlu, které se zdvihá kdekoliv v současném neklidném světě. Emocí je i naděje, odvaha a soucit. To vše potřebujeme. Ještě více nyní potřebujeme střízlivost, rozum, odhodlání řešit problémy racionálně, rychle, účinně a spravedlivě. Rozum nás musí vést také k tomu, bychom se nenechali strhnout touhou po pomstě nebo nenávistí ke všem muslimům. Jaké je reálné řešení násilí a útoků ze strany Hamásu?

„Každé vraždění Židů doprovázejí frenetické oslavy.“

Přestože levicoví aktivisté vykreslují Izrael jako odporný imperialistický a rasistický stát, podsouvají mu všemožné zločiny a démonický charakter, popírají jeho právo na existenci a pohoršují se nad jeho obrannými kroky, izraelská armáda se vůči civilistům chová velmi zdrženlivě. Několik dní váhala s útokem, aby palestinské obyvatelstvo mohlo z linie bojů ustoupit, a to i za cenu toho, že teroristé tento čas využili k přeskupení, doplnění zásob a opevnění svých pozic.

Útok izraelské armády probíhá omezeně, snaží se zasahovat pouze ozbrojené bojovníky a základny Hamásu a zdaleka nepokrývá takovou plochu území Gazy, jakou by mohla svými dostupnými prostředky prakticky okamžitě zničit. Navzdory zřejmému nepřátelství Izrael stále, byť omezeně, umožňuje dodávky humanitární pomoci. Donedávna dodával Gaze vodu, plyn, elektřinu, pohonné látky a další komodity, zatímco například Egypt své hranice s Gazou uzavřel, humanitární dávky propouští jen omezeně a zoufalé civilisty na své území nepouští. Za toto opatření však Egypt kritizován není.

Izrael sám omezuje své bojové možnosti právě proto, aby minimalizoval civilní oběti, zeptáme-li se jeho kritiků, co by tedy měl dělat, aby zachránil své unesené občany, nedostaneme racionální odpověď. O nějakém vyjednávání nemůže být řeči, teroristé jednat nechtějí, jejich cílem je vyhubit všechny Židy a zničit jejich stát. I kdyby k nějaké dohodě došlo, neměla by cenu ani papíru, na němž by byla napsána. Hamás by útočil znovu a znovu.

Jsem přesvědčena, že ze všech špatných řešení si Izrael zvolil to nejméně zlé. A nebude to hezké, budou umírat i civilisté, které Hamás nastrčil před sebe jako štíty. Je zcela správné a lidské je litovat. Stejně jako je správné připomínat židovské oběti vraždění a nezapomínat na pogrom ze soboty 7. října 2023. Kéž bychom se toho dočkali i od levicových aktivistů a mluvčích Palestiny.

každá oběť má jméno 

V kibucu Nahal Oz, což v překladu znamená Mocný proud, v Negevské poušti na hranici s Gazou žil pan Šlomo Ron. Bylo mu osmdesát pět let, nebyl to voják, ani nebyl ozbrojený, byl to starší, nepříliš zdravý pán, nosil brýle, miloval divadlo, literaturu, poezii, hudbu. Rád četl verše izraelské básnířky Rachel Bluwsteinové a poslouchal písně Naomi Šemer.

Můžete si vyhledat jeho podobu, měl mírnou, laskavou tvář. Šlomo Ron byl jedním ze zakladatelů Nahal Oz, kde celý život pracoval jako zámečník a působil na kulturní scéně kibucu jako herec a zpěvák. Svou malebnou obec nikdy neopustil, žil zde mnoho let se svou manželkou Hanou, vychovali spolu dvě dcery a těšili se z malého vnuka. Rodina byla 7. října ráno pospolu, aby oslavila svátek Radosti z Tóry, Simchat Tora.

Toho dne, který měl být plný sdílené radosti, vtrhli do kibucu teroristé. Členové obce neměli nejmenší naději, útok nečekali, nebyli ani ozbrojení. Bojovníci Hamásu procházeli osadou, vlamovali se do domků a systematicky vraždili bezbranné obyvatele. Šlomo Ron se rychle rozhodl. Svou ženu, dcery a vnuka poslal, aby se ukryli, sám se pak posadil do křesla v obývacím pokoji, předstíral nemoc a osamělost, v této své životní herecké roli pak čekal na vrahy.

Když teroristé vtrhli do domku, uviděli v pokoji sedět opuštěného slabého strace. Okamžitě ho vytáhli z domu a střelili jej do hlavy. Pomysleli si, že žil v domě sám, proto dům neprohledali, odešli a už se nevrátili. To byl Šlomův plán. Věděl, že ho teroristé zabijí, a doufal, že až ho zavraždí, půjdou dál, protože si budou myslet, že v domě žil jen osamělý starý pán. Šlomo Ron se nabídl jako oběť, aby zachránil život své milované Hany i životy svých dcer a malého vnoučka. Všichni přežili v krytu, zachránili se díky Šlomově pohotovému úsudku, obětavosti a statečnosti.

Šlomo Ron byl pohřben v kibucu Kineret vedle hrobu milované básnířky Rachel Bluwsteinové a zpěvačky Naomi Šemer. Ideologie a fanatismus zabíjejí lidskost. Vyprávění příběhů, jakými jsou připomínky obětí Amara Abú Sabíly a Šlomo Rona, jsou lékem proti beznaději, otevírají nám oči a srdce.

Věra Tydlitátová je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu forum24.cz.

Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.