máme za sebou kauzu Voice of Europe, proruské sítě, která se pokoušela ovlivňovat politiky v několika evropských zemích a přes kterou také nějakým lidem plynuly peníze. Co se teď o celé věci už ví?

Jsem rád, že se postupem bezpečnostních orgánů dalších států potvrdilo, že ta ruská síť a její působnost byla reálná. V tomto smyslu můžeme pochválit Bezpečnostní informační službu, že se ji povedlo odhalit, a ukázalo se, že to nebyla – jak tady na začátku některé hlasy tvrdily – nějaká provokace nebo výmysl. Je vidět, že postup polských, německých, francouzských a belgických bezpečnostních složek byl relevantní. Je vidět, že aktivit proti zájmům vlastních států, a nakonec Evropě jako takové, bylo více. To je nutné připomenout. 

Asi ještě úplně neznáme všechny osoby, kterých se to týkalo. Podle informací, s nimiž jsme byli konfrontováni v neveřejném režimu, se ukazuje, že tu nešlo jen o politiky, ale také o novináře, a že těch osob bylo více z různých států. V té ruské síti osob, kterým byla doručována finanční podpora, byl například i někdo ze Slovenska. Finance směřovaly k lidem, kteří prováděli vlivové operace, mohli se dostat do Evropského parlamentu a tam realizovat zpravodajskou činnost a tajně hájit zájmy Ruské federace.

někteří se do toho parlamentu zřejmě dostali…

To je druhá věc. Dneska se to o nich veřejně ví a myslím, že ani šetření jako takové ještě ukončeno není. Nemáme na to v EU nějaký jednotný právní pohled nebo právní kvalifikaci, záleží na jednotlivých zemích. Podle mého názoru to mimochodem souvisí i s tím, proč se to celé realizovalo skrze Českou republiku. Rusko uvažovalo tak, že i kdyby se něco provalilo, tak na rozdíl třeba od Polska nebo od jiných států by případná sankce pro účastníky nebyla nějak dramatická.

za to pašování peněz?

Za pašování peněz, ale i jejich využití pro budování této vlivové sítě. Tam je třeba se soustředit na jednotlivé účastníky. Dával byste výrazné finanční prostředky v řádu desítek tisíc eur, možná i o jeden řád více někomu, koho neznáte, koho nemáte prověřeného? Asi těžko. Je to navázání – ale jinými metodami – na předchozí práci stovek řídících důstojníků a operativců ruských tajných služeb. Když ti byli vypovězení ze států EU a posláni zpět do Ruska, museli kontaktovat tu síť jinak, staromódně poslat nějakého kurýra. Toho je ale jednodušší zachytit, sledovat a natočit při předávání financí a pokynů, ať už přímo z ruky do ruky nebo přes nějaké mrtvé schránky, než když to dělá profesionál, se speciálním školením, dlouhodobě působící na nějaké rezidentuře, nebo který přijede třeba ze třetí země. Tento kurýr evidentně nebyl takový profesionál jako ti důstojníci, mimochodem chránění diplomatickou imunitou, kteří byli dříve vysláni do Evropy – včetně Prahy – pro realizaci podobných operací. 

Celé to logicky skončilo tak, že se podařilo odhalit tuto jednu větev, ale já věřím, že takovýchto chapadel mají Rusové v EU vybudovaných víc.

povedlo se ruskou síť po kauze Vrbětice a invazi na Ukrajinu narušit, nebo si ji vybudovali znova?

Já jsem o tom přesvědčen – a teď musím říct, že to je jen můj osobní názor. Vychází ale z informací, které jsme dostali a které se objevují dokonce ve veřejných zdrojích, a kdy člověk na základě nějaké vlastní zkušenosti, kterou má nastudovanou, si další věci dovozuje. Říkají to ostatně zástupci zpravodajské komunity, a nejenom české.

„V ruské síti osob, kterým byla doručována finanční podpora, byl i někdo ze Slovenska.“ 

Vrběticemi to začalo a skončilo vlastně po únoru 2022, kdy se do demontáže ruské špionáže pustila celá řada států. Jednoznačně došlo k rozbití velmi složitého zpravodajského systému takzvaných legálních rezidentur, které fungovaly při různých zastupitelských úřadech Ruské federace, konzulátech, obchodních zastoupeních, a tak dále. Ti lidé byli odhaleni a posláni domů.

Agenturní část sítě tady nicméně i po vypovězení těch řídících důstojníků zůstala. Ruské zpravodajské služby – SVR, GRU i FSB – je musely zakonzervovat. Některé ze zdrojů musely mít určitě velké obavy, co s nimi bude. Další z nich, ti nejprofesionálnější, ať již z České republiky či jiných států, si dál žijí své životy a čekají na reaktivaci. To je příležitost pro zpravodajské služby každého státu, aby v intencích svého právního řádu, operativních i technologických možností, byly schopny přijíždějící spojku či komunikaci zachytit a hrozbu minimalizovat.

Největší riziko v této oblasti přichází z Rakouska či Maďarska, kde ruské služby pracují, nechci říct v neztenčené míře, ale využívají například celou řadu důstojníků legalizovaných v mezinárodních institucích. Mají tam široké pole působnosti a mohou do určité míry nahrazovat chybějící důstojníky vypovězené z Německa, z Polska, z České republiky a dalších evropských států.

když jen trochu odbočíme, lidem možná trochu vrtá hlavou, jak to asi bylo v době, kdy na Hradě seděl Miloš Zeman. Jako ústavní činitel by měl dostávat zprávy tajných služeb, a oni nejspíš věděli že když tam bude nějaká tajná informace, tak je to, jako kdyby to rovnou předali do Moskvy. Jak se to v takovém případě potom dělá? To se takovému člověku posílá nějaká jiná varianta?

My jsme to v minulém volebním období také v reálném čase řešili ve výboru pro bezpečnost. Odpovědnost šéfů zpravodajských služeb je obrovská. Oni jsou vázáni mlčenlivostí i národními zákony o nakládání s utajovanými informacemi, a dále také přísnými pravidly pro jejich sdílení se zahraniční mocí. Systém je dnes propojený, takže informace, které vzniknou někde na druhém konci světa, se mohou vztahovat i k naší bezpečnosti. Není v silách každé služby všechno monitorovat. I velké zpravodajské služby ve světě potřebují mít regionální partnery. A také proto musíme být kvůli vlastní bezpečnosti důvěryhodným partnerem.

Pokud dostanete nějakou tajnou informaci a ona vám unikne, tak to může znamenat, že už vám příště nic nedají. Když potom máte v čele státu osobu, která není zodpovědná, navíc má kolem sebe lidi, podezřelé ze spolupráce s cizí mocí, tak je to velmi, velmi složité.

My jsme se v minulosti věnovali skartacím na Hradě, řadě dalších afér, mezi nimi tokům utajovaných informací od kurýra, který je přivezl do Kanceláře prezidenta republiky až k Zemanovi. My jsme si také nebyli jisti, zda ty informace neunikají, a odvozovali jsme to od těch skartací, kdy existovalo velmi opodstatněné podezření, proč k nim došlo. Konstatovali jsme, že šlo o porušení vnitřních pravidel KPR i zákona. Proč k tomu došlo? Protože na těch písemnostech mohly být otisky prstů, případně zbytky DNA, z nichž by se dalo zjistit, že je měly v ruce osoby bez oprávnění se s nimi seznamovat.

Mimochodem, proto jsem podporovatelem vzniku komise, která by objektivně analyzovala činnost KPR jako specifického servisního Zemanova orgánu. Jedině parlamentní komise si může vyžádat dokumenty policejní, zpravodajské či diplomatické provenience a předvolat si všechny svědky tak, aby to bylo možné dát dohromady a vyhodnotit případnou interakci s cizí mocí. V Zemanově konkrétním případě s Ruskou federaci či Čínskou lidovou republikou.

Pokud bude v poslanecké sněmovně shoda, tak bychom mohli tuto komisi zřídit. Jedním z úkolů by pak bylo zodpovědně potvrdit, anebo vyloučit podezření o případné podpoře ruského imperiálního úsilí a příprav války proti Ukrajině v letech 2014 až 2022.

asi i bez komise je jasné, že jsou tady politici a různé weby, které se nejspíš dopouštějí schvalování, popírání nebo omlouvání genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a celkem nic se neděje. Že by se těch případů moc dostalo k soudu, nějak není vidět.

Vycházíme z platné legislativy a tato legislativa byla vytvořena v mnohem klidnější době. Asi nikdo si nebyl schopen připustit, že budeme jednou konfrontování s takovými typy konfliktu, který vede Rusko proti Ukrajině, a zároveň masivním útokem teroristických organizací na stát Izrael. To je jedna rovina. Nemyslím si, že by státní orgány nic nedělaly. Snaží se ty konflikty řešit, reagovat na ně. Neustále probíhá diskuse mezi státními zástupci a orgány činnými v trestním řízení a zpravodajskými službami, jaké příslušné paragrafy aplikovat. Jiná věc je, že jsme právní stát, a než kauza dojde k soudu, tak pohledy a kvalifikace jednotlivých institucí mohou být různé. Tak to prostě je. V tomto směru nejsme podřízeni jedné vůli jako totalitní či autoritářské státy.

Právní stát má vlastní obranu svého ústavního zřízení poměrně složitou. Sekundární dopad to má samozřejmě i na politickou sféru, na zákonodárce. Diskutuje se o rozšíření definice spolupráce s cizí mocí, aby šlo postihnout veškeré varianty spolupráce, včetně těch, které se nevztahují jen na vynášení nebo odcizení tajných informací. Například podpora různých hybridních operací postihována není, i když bezpečnostní orgány prokáží účast cizí moci a vědomou spolupráci českých občanů.

v jaké kondici je teď boj s dezinformacemi?

To je samozřejmě velký fenomén. Konečně jsme v situaci, kdy vláda dospěla ke jmenování koordinátora strategické komunikace, který se brzy ujme své činnosti. Jsem účastníkem poměrně složitých diskusí na toto téma téměř od začátku. Určitá část kolegů to ovšem vnímala jako součást vnitropolitického boje, a to je věc, která může kompromitovat každé úsilí vlády v této oblasti. Nesmí jít totiž o to, co o mně řekl či neřekl politický oponent v opozici nebo koalici, ale má jít o systematické čelení cizí moci.

Stačí se podívat na to, co se děje ve sněmovně a kolikrát se tam použilo slovo „dezinformace“. Tady prý dezinformuje ministr, pak zase poslanec z jedné strany a jinde ze strany druhé. Někdo něco nedořekne z taktických důvodů, nebo něco neví či přestřelí a druhý den už je to označeno za dezinformaci. Jenom abyste věděl, jak je ta diskuse složitá, jeden z kolegů na začátku toho procesu zcela vážně navrhoval, že například ministr vnitra bude po každé schůzi sněmovny vystupovat na mikrofon a bude opravovat „dezinformace“ jednotlivých poslanců. To by ve své funkci vydržel maximálně tak týden! To byl naprostý nonsens.

Myslím, že bychom měli mít funkční mechanismus a poučit se u našich zahraničních přátel, jako je například Finsko. Je třeba oddělit strategickou komunikaci reagující na působení cizí moci od každodenního vnitropolitického boje. Musí to také koordinovat někdo, kdo není politikem. Navrhoval jsem například typově bývalého diplomata, akademika anebo vojáka, který má zkušenosti třeba z NATO. My jsme malý stát, začínáme od malého oddělení a snažíme se spíše využít potenciál, který je v jednotlivých resortech. Pokud se ovšem nepodaří ten mechanismus oddělit od vnitropolitických sporů, tak bude fungovat maximálně do voleb. My ale potřebujeme vytvořit něco, co by mělo životnost i po tomto volebním období, napříč vládami.

Článok sme uverejnili v rámci spolupráce s denníkom Forum24.