podle něj ve veřejném prostoru scházejí lidé dobré vůle, kteří by se nahlas přihlásili ke svým hodnotám. „Potřebujeme víc doktorek Drábových a víc spisovatelů Padevětů, kteří se za ty hodnoty výrazně postaví a nebudou se bát, že schytají nálož od patologické sedliny. Ta ve skutečnosti představuje strašně malou část populace, tak proč by měla být víc slyšet?“
čím si vysvětlujete, že když se v Česku začne mluvit o přípravách na válku, jsou slyšet hlavně vyplašené a odmítavé reakce?
Je to hodně dáno historií, mnichovským traumatem, invazí 1968 a ohnutou páteří jako strategií přežití. Je to sice naštěstí menšinový, ale velmi hlasitý přístup. A ten se projevuje i v přístupu státu k obraně, který je v českém prostředí skutečně negativně specifický ve srovnání třeba s Polskem, baltskými nebo severskými státy. Hlavní příčina je ale částečně logická – po studené válce jsme si všichni v Evropě do jisté míry oddychli.
Získali jsme pocit, že když v budoucnu dojde k nějakým vojenským misím, tak jedině v konfliktech nízké intenzity. V tomto případě jsme demilitarizaci provedli nejen ve fyzickém prostoru zmenšením armády a výdajů na ni, ale i mentálně, když jsme si přestali připomínat, že svět není úplně bezpečné místo. Teď se ale růžový obláček, na kterém Evropa usnula, rozplynul.
jakou zvolit strategii, aby si lidé začali hrozbu připouštět?
Rozhodně ne lhaní a strašení, ke kterému se uchylují proruské weby a různí užiteční idioti ruské propagandy. Čechy nikdo nebude hnát do zákopů. To, co nás reálně chrání, je geografická poloha a především členství ve spojeneckých strukturách, na prvním místě v NATO. A aby vám spojenci pomohli, musíte plnit své závazky, netrucovat, nechytračit, neobcházet systém například nedodržováním slibu dávat alespoň dvě procenta HDP na zbrojení.
když se řekne, připravte se na válku, co si pod tím představit?
Válku, která zásadně ohrožuje bezpečnost v Evropě, už tu máme, ale tím, že se odehrává na Ukrajině, tak opravdu nehrozí ruské tanky v České republice. Na druhé straně, aby Ukrajina ruský nápor vydržela, potřebuje naši pomoc. Nejen ve fyzické podobě třeba dodávkami zbraní. Nesmíme prohrát válku v hlavách. Jinými slovy, v České republice hrozí to, čemu se mezi vojáky říká kognitivní válčení – válka může proběhnout bez jediného výstřelu tím, že se populace zradikalizuje.
Zájmem kremelského režimu je, abychom si navzájem rozbíjeli hlavy, aniž by sem vběhl jediný ruský voják. Proti spojeným silám Evropy je Rusko ekonomicky zanedbatelné a proti NATO by v přímém střetu nemělo šanci. Tu by naopak mělo, kdybychom mu čelili každý stát zvlášť.
To je ve skutečnosti daleko nebezpečnější a velmi úzce to souvisí s chápáním základních hodnot. Když stát lidem nedokáže vysvětlit, proč je dobré férově plnit spojenecké závazky či chápat, proč je dobré být Čech, nemůže očekávat, že ho občané budou bránit.
máte na mysli nějakou formu občanské války?
Ne, to není potřeba. Ruským operativcům bohatě stačí populaci rozeštvat tak, aby nebyla schopna se domluvit na základním směřování například zahraniční politiky, oslabit její členství v alianci. To se Rusko snaží udělat v mnoha evropských zemích a v některých ne zcela neúspěšně.
jak se mu to daří?
Největším problémem je moderní informační prostředí, zejména sociální sítě, které si pozornost uživatelů udržují skrz negativní emoce – vztek, naštvání, hnus, frustraci, nenávist. To společnost postupně rozděluje, Rusové do toho pouze vnášejí narativy, které urychlují radikalizaci a rozeštvávání lidí. Jinými slovy sociální sítě otevírají vrátka na zahrádku, kam Rusové navezou skutečný hnůj bezbřehé nenávisti. S tím se velmi těžko pracuje, protože sociální sítě vás formou lajků zároveň odměňují námi samotnými produkovanou drogou – dopaminem.
pak jsou tu ale reálně hrozby například v podobě sabotáží.
Jejich fyzický dopad ale zatím není natolik velký, aby dokázal reálně oslabit jakoukoli evropskou zemi. Výrazně ale posilují strach ve virtuálním světě. Rusové vědí, že střet se Severoatlantickou aliancí si nemohou dovolit, protože by okamžitě prohráli. Jediné, čeho mají výrazně víc, je vůle k válce a z tohoto pohledu správně vyhodnotili, že v informační oblasti není převaha Západu tak veliká. Zmíněný efekt sociálních sítí pak šikovně doplňují fyzickými útoky.
jsou ze stejného soudku i provokace typu narušování vzdušného prostoru členů NATO?
Všechno to souvisí s psychologickým působením ať už na lídry jednotlivých evropských států, nebo na celé populace. Koneckonců na volebních preferencích vidíme, jak posilují krajní politické názory. Je v zájmu Ruska, aby demokratický politický boj byl narušen co největšími extrémy, které snižují pravděpodobnost, že se zvolení zástupci na čemkoli dohodnou.
podle vás jde tedy spíše o mentální ostražitost a odolnost. Má v tom případě vůbec smysl vyzývat občany, aby se připravovali na válku tak, jak to dělají třeba ve Švédsku, že mají mít doma trvanlivé potraviny, rádio na baterky, zásobu pitné vody či hotovost?
Tohle jsou věci, které platí i v případě povodní, tornáda nebo epidemie. Lidi by měli být zodpovědní a uvědomit si, že stát se má postarat především o ty, kteří to sami nedokážou. Jestli chci být dobrým sousedem, měl bych být schopen pomoci ostatním a ne si k nim běžet pro jídlo, protože jsem zanedbal celkem běžné opatření mít doma základní potraviny alespoň na tři dny. Což je ve skandinávských zemí zcela obvyklé doporučení pro případ jakékoliv krize.
Jenže rozdíl je v tom, že když ve Švédsku začali mluvit o rozšíření základní vojenské služby, najednou se zvýšil počet dobrovolníků do armády. U nás jenom zmínka o tom, že nemáme dostatek záloh, způsobila naprostou hysterii.
měl by být stát aktivnější v osvětě?
Ano. Jestliže to dělá Švédsko, které také není přímo ohroženo vojenským útokem, jen je zodpovědné vůči svým občanům, proč by to nemohla dělat Česká republika? Problém je v tom, že třicet let jsme občanům nevysvětlovali základní hodnoty tohoto státu. Mysleli jsme, že když je svoboda, každý k nim dospěje sám. Češi jsou rádi Čechy, ale už od dob Rakouska-Uherska nemají moc rádi svůj stát. Místo toho, aby ho vnímali jako „my“, se na něj dívají jako na „oni“.
Pak není divu, že jakékoli vyjádření státu směřující k odpovědnosti nebo povinnosti chápou negativně. Jenže k tomu, abychom si vytvořili vztah ke státu, nám 20. století nedalo moc příležitostí. Dělalo spíš přesný opak.
Naopak třeba Finové vštěpují lidem pozitivní hodnoty odmalička a díky tomu teď mají mimořádně rezilientní společnost, která mimo jiné dokáže dokonale vzdorovat i ruským informačním operacím. U nás pořád fungují odnože ruského Sputniku, kdežto ve Finsku ho nemuseli ani zakazovat. Rusové s ním skončili sami, protože ho nikdo neposlouchal.
jak by měl stát s občany komunikovat?
Odpovědní politici by měli říct, že situace není fakt růžová a nemůžeme strčit hlavu do písku, i když máme historicky nejlepší výchozí pozici k tomu, abychom to ustáli a zvládli bez fatálních ztrát. Stát by měl jasně říct, že přišel čas na to se trochu připravit a třeba mít doma ty potraviny na tři dny nebo rádio na baterky. Jenže i když to nejsou nijak ekonomicky drahá opatření, jsou spojená s nepohodlím, takže dobrý politický marketér vám poví, to neříkej, to lidi nechtějí slyšet.
to je ten důvod, proč na informace tohoto typu člověk ve veřejném prostoru nenarazí?
Dobří marketéři politikům poradí, ať hlavně lidem neříkají, že mají nějaké povinnosti, že něco není úplně růžové, protože oni chtějí slyšet jenom pozitivní zprávy. Z mnoha Čechů se stali pohodáři, kteří říkají: neotravujte nás, nerušte nás, nechejte nás večer na zahrádce opékat buřty a pít pivo. Což mimochodem není špatně, je normální, že chcete někdy vypnout a mít pokoj od velkých dějin. Ale nesmí to být strkání hlavy do písku a sobecký přístup, že to vyřeší někdo jiný.
možná je tento typ komunikace úkolem pro vás, ne?
Máme v plánu uklidnit populaci tím, že jí řekneme, co a jak má dělat v případě krize, ale potřebujeme na to ještě trochu času.
z koho se podle vás rekrutuje ruská pátá kolona?
V každé společnosti máte lidi, kteří nenávidí všechno kolem včetně vlastního státu. Představa, že se s touhle patologickou sedlinou společnosti – sedíme v Masarykově pracovně, tak použiju jeho terminologii – budete bavit stylem pět minut pro Židy a pět minut pro Hitlera a budete vyvažovat jejich zvrhlý názor demokratickým přístupem, je naivní. Lidi, kteří napadají základní hodnoty tohoto státu, jsou titíž, kteří za nacistické okupace donášeli gestapu.
doporučil byste lidem, kteří to mají v hlavně srovnané, s nimi diskutovat?
Ani náhodou. Primárně musíme mluvit s většinou lidí, kteří pozitivní hodnoty mají. K té malé, ale uřvané agresívní menšině musíme zvolit efektivní přístup a říct si, jestli máme šanci jim něco vysvětlit. Jenže o čem chcete diskutovat s člověkem, který nenávidí Českou republiku a veřejně děkuje imperiálnímu Rusku, že sem v roce 1968 poslalo tanky? Takový člověk je přece z vlastní vůle bytostný kolaborant a je na to dokonce svým perverzním způsobem pyšný.
Diskuse by mohla mít smysl v případě někoho, kdo je vašim příbuzným. Jemu můžete dopřát luxus času a empatie a dát mu šanci pochopit, že to není o informacích, ale o emocích. Pak ho postupně a velmi pracně můžete vyvést z bludu. Na úrovni celé společnosti musíte většinové populaci vysvětlit, že adorovat okupaci z roku 1968 nebo napadení sousedního státu je prostě zhovadilost. Tečka. Stejně není třeba vést diskusi o tom, jestli máte právo někoho zavraždit nebo okrást.
Poctivě diskutovat a zakopávat příkopy naopak musíme u všech ostatních témat, která potřebují dohodu, například důchodová reforma.
čím ty svině, jak jste je nazval, mohou škodit?
Když morální plíseň necháte prorůst do mozku velké části populace, tak vám hrozí to, co se stalo německé společnosti ve 30. letech minulého století nebo ruské společnosti teď, kdy většina Rusů podporuje Putinův režim. Bránit se můžete jedině tím, že budete vysvětlovat pozitivní hodnoty.
Kromě toho, aby komunikace byla efektivní, musí být viditelná, to znamená zajímavá a výjimečně i provokativní. Já jsem teď, obrazně řečeno, vylezl na okraj zákopu, schytávám palbu a čekám, že odpovědní lidé – nejen akademici, spisovatelé nebo talentovaní influenceři – vylezou taky a pomůžou mi. Nejen, že tu palbu pak nebudu schytávat jenom já, ale dopad sdělení bude rozprostřen do různých cílových skupin.
Nutně potřebuju, aby mi lidé dobré vůle pomohli. Nemusí to být jen držitel ceny Magnesia Litera, ale klidně učitelka češtiny v důchodu, která to umí dobře napsat a myslí to od srdce. Musí to být zkrátka lidé, kteří si řeknou, že má smysl bojovat za pozitivní hodnoty a být slyšet, i když to může znamenat, že na sociálních sítích schytají nějaké negativní komentáře. No a co?
Nám ve veřejném prostoru strašně chybí lidé, kteří si stoupnou a řeknou: Tady jsem, tohle jsou moje hodnoty a já z nich neuhnu. Potřebujeme víc doktorek Drábových a víc spisovatelů Padevětů, kteří se za ty hodnoty výrazně postaví a nebudou se bát, že schytají nálož od patologické sedliny. Ta ve skutečnosti představuje strašně malou část populace, tak proč by měla být víc slyšet?