k tomu přemýšlení mě mimo jiné dovedl onen nechutný incident v pražské tramvaji číslo 7, kdy řidič slovně napadl Ukrajince s dítětem, protože dvouletého vnuka vyndali z kočárku a nechali ho skákat po sedačce. Podle napadených pasažérů řidič tramvaje křičel: „Znečistili jste sedačku, vy pos… Ukrajinci. Vy ukrajinský sv… Vy tu vůbec nemáte být. Vypadněte z tramvaje.“ Že se najde takový typ občana, to nepřekvapí, zarážející a varovné je, že se napadených cestujících nikdo z tramvaje nezastal. 

Jistě, je to jen jedna událost, ze které není možné vyvozovat hlubší závěry. Zároveň ale asi leckomu z nás vytanou na mysli podobné situace, kdy lidé nebrání uráženého či uráženou, napadeného či napadenou. Z mé zkušenosti vyplývá, že je spíš výjimečné, když se někdo jiného, cizího zastane. Mluvím o situacích na veřejnosti.

Napadení Ukrajinců, kteří mimochodem v roce 2022 utekli před válkou, před ruským útokem na jejich zemi, bylo mnohokrát popsáno a rozebráno. Dokonce nám bylo vysvětleno, proč ti lidé, kteří sprosté jednání řidiče sledovali, nepomohli. Prý to není ani tak lhostejnost, ale vrozené mechanismy, které působí na každého z nás: syndrom zamrznutí, efekt přihlížejícího a vliv adrenalinu. Jeden se spoléhá na druhého, že zasáhne, atd.

Pořád však platí, že se Ukrajinců před agresivním řidičem nezastali, nepomohli, nikdo nic neudělal. Jediné, na co se cestující zmohli, že si incident natočili a pak ho někdo dal na sítě. I to je typické, jednáme na sítích, na sítích se nebojíme, máme dojem, že tam nám nic nehrozí. A na sítě to video bylo dáno jistě s tím, že sledující pozorovatelé řidiče odsoudí, případně, že zasáhne instituce, někdo jiný za nás. Což se taky stalo, řidič dostal od Dopravního podniku hlavního města Prahy výpověď.

historicky zbabělí

Kdyby Česko napadli Rusové, žádnou výpověď by nedostali a záleželo by na nás, jestli bychom sami sebe a své spoluobčany byli ochotni bránit. Zkušenost z minulého režimu je temná, komunistům se bránil jen zlomek lidí, maličko jich totalitě nějak, více či méně odvážně, vzdorovalo.

A další, ne zas tak moc vzdálená zkušenost, po okupaci Československa v roce 1968, následovaly protesty, upálil se Jan Palach a Jan Zajíc, ale odpor lidu velmi rychle utichl a nastoupil mrtvolný čas normalizace, čas podvolení se. Pohled víc dozadu, ani v roce 1938 jsme se nebránili, ač jsme měli vybudovanou obranu.

Vypadá to, jako bychom měli vytetováno v genech, že nebráníme sebe, tudíž většinově nemůžeme bránit ani ty druhé. Proto je na místě otázka, co bychom tentokrát dělali, kdyby nás Rusko napadlo, bránili bychom svoji existenci jako Ukrajinci? Jak by se zachovali naši politici? Čekala by nás další normalizace, podvolení? Nebo bychom si tentokrát vzali příklad ze Zelenského a bojovali? 

„Vypadá to, jako bychom měli vytetováno v genech, že nebráníme sebe, tudíž většinově nemůžeme bránit ani ty druhé.“ 

Když se díváte na premiéra Fialu a přístup jeho vlády, vypadá to, že tahle parta je odhodlána Česko bránit. Jednak stojí na straně Ukrajiny i dnes, a to je důležité. „I dnes“ znamená v době, kdy Ameriku ovládl Trump, který Putina neoznačuje za agresora a chce se s ním dohodnout. „I dnes“ znamená v době, kdy u nás opozice a s ní masy lidí volají po míru, který odmění agresora a který by de facto v této ruské první fázi Putinovi dal to, co chce, tedy kus země, která mu nepatří, kus jejího bohatství.

A dále si Fiala uvědomuje, že odhodlání bránit se závisí nejen na vůli se bránit, ale taky na schopnosti se bránit. Proto se vláda shodla, že od příštího roku bude každoročně navyšovat výdaje na obranu o 0,2 procenta HDP až do roku 2030. (Pokud ovšem bude vládnout.)

stavět se zlu do cesty

Opozice s výjimkou Pirátů nic takového neplánuje. ANO i SPD se zhlíží v Maďarsku a Slovensku, v zemích, které čím dál víc s Ruskem kolaborují. Andrej Babiš odmítá zvyšovat peníze na obranu, Petra Fialu, toho odhodlaného nás bránit, na billboardech vykresluje jako „nejhoršího premiéra na světě“, což je absurdní nesmysl a zbabělost.

Jako by nám chyběla výchova k hrdinství, výchova k tomu, abychom se zastávali slabších, napadených, nebo abychom bránili sebe. Přitom ve školách se učí o operaci Anthropoid, učí se o Janu Palachovi a Janu Zajícovi i o dalších českých hrdinech. O disidentech, kteří byli za komunistů pronásledováni a zavíráni, vyháněni ze země.

Škola ale nestačí, začíná to v rodině, rodiče mají děti vést k sebeúctě, jež se odvíjí od úcty k druhým, od úcty ke slabým a napadeným. Děti potřebují vidět rodiče, kteří se za slabé berou. Jako to alespoň část našich občanů dělala, když k nám po útoku na Ukrajinu přišla první vlna uprchlíků.

Začíná to v rodině a pokračuje to na sociálních sítích, tam se podle mne odehrává masivní výuka ke zbabělosti, tam probíhá nábor zbabělých, do ničeho se radši nepleť, ale když tě nikdo nevidí, tak všecky osol a pozurážej, napal jim, co bys jim nikdy neřekl do očí. Síťoví hrdinové.

Otázce, jestli bychom se tentokrát bránili, jestli se tentokrát budeme bránit, předchází otázka, jestli své děti dostatečně učíme, že se mají stavět proti zlu. Asi je to ale moc neučíme, pokud se mu sami do cesty nestavíme. Asi je to moc neučíme, když nejsilnější politik v zemi je bývalý agent StB, práskač, a jeho voličům to nevadí. Jakpak by se potom stavěli zlu do cesty?

A nejen to, když sledujete, co se píše o Zelenském a Trumpovi v Oválné pracovně, vidíte, jak málo novinářů, politologů a analytiků napíše, že se ukrajinský prezident zachoval jako chlap, jako hrdina, který skutečně brání svou zemi. Spíš slyšíte, že to celé zvoral, že se měl před Trumpem ohnout.

Bránili bychom se, kdyby nás Rusové napadli? Měli bychom si uvědomit, že to začíná v tramvaji a na ulici a na sítích a ve škole a v práci a v rodině, tam všude máme slabé bránit. Pak budeme bránit i svou svobodu.

Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.