Tah koněm proti Putinovi

bezpochyby nejdůležitější rozhodnutí před nadcházejícími prezidentskými volbami učinil Alexej Navalnyj poté, co Ústřední volební komise rozhodla, že ho k volbám nepustí. Zdůvodnění ostrakizace tohoto nejpopulárnějšího opozičního kandidáta – totiž jeho pravomocné odsouzení za údajné rozsáhlé zpronevěry v lesnickém podniku Kirovles – přitom můžeme s klidem nechat být. Je tak nešikovně vykonstruované, že mu nemůže věřit ani sama předsedkyně volební komise Ella Pamfilovová, i když se snaží držet režimní fazonu. Ono klíčové rozhodnutí tedy bylo následující: kampaň poběží dál, Navalnyj v ní bude i nadále figurovat jako nejpopulárnější opoziční politik, třebaže nekandidát, a bude voliče přesvědčovat, aby se stali nevoliči a k volbám nechodili. Místo hlasování přitom Navalnyj navrhl tvrdou občanskou kontrolu volební účasti. Volby budou, pravda, podle ruské ústavy platné, i kdyby k urnám z celého Ruska přišli třeba jenom dálněvýchodní pastevci sobů. Nicméně dokázaná nízká účast by mohla Putinovo čtvrté prezidentské období teoreticky delegitimizovat.

Mohla a teoreticky. Člověk nemusí být politolog, aby si spočítal, že v dnešním Rusku se najde dost a dost voličů, kteří zkrátka Putina volit chtějí. Možná to v reálu nebude oněch 67 %, které hlásí oficiálně „připuštěné“ sociologické agentury – jediná skutečně nezávislá, Centrum Jurije Levady, má totiž jako „zahraniční agent“ průzkumy zakázané. Аle odhadem 40–50 % Rusů je Putinovi skutečně vděčných za to, co pro zemi v posledních letech udělal: olympiádu zvládl na jedničku, vrátil Rusku „náš“ Krym, ukázal ukrajinským fašistům, zač je toho loket, z ruské armády udělal div ne hlavního hráče na Blízkém východě, porazil Islámský stát… Jedním slovem „zvedl Rusko z kolen“, kam ho srazil nepřejícný Západ, jak se důvěřivý ruský volič každodenně dozvídá od školených propagandistů na státních televizních kanálech.

Abychom pochopili, proč se Alexej Navalnyj rozhodl jít zdánlivě hlavou proti zdi a vyzval k bojkotu voleb, musíme se vrátit trochu zpátky a podívat se na jeho vývoj nejenom jako opozičního politika, ale také coby tvůrce skutečného mediálního impéria, což spolu samozřejmě úzce souvisí.

zrod mediálního impéria

Webovou stránku Navalny.com dnes navštěvuje měsíčně nejméně osm milionů lidí, kanál YouTube Alexej Navalny má více než 1,7 milionu pravidelných followerů a on-line vysílání Navalny LIVE si za rok existence předplatilo 435 tisíc diváků. O něčem takovém se ovšem mladému právníkovi, který v roce 2009 pro názorové neshody opustil liberální opoziční stranu Jabloko a zřídil si vlastní blog, mohlo jenom zdát.

Nicméně už Navalného začátky dávaly znát, že je to člověk ambiciózní, který se nebojí, má smysl pro taktiku a dokáže živě a originálně řešit situace, které před něj postupně stavělo jeho angažmá v médiích i v politice.

Tak už v roce 2008 investoval několik milionů rublů do nákupu akcií největších ruských státních podniků, aby jako jejich menšinový akcionář získal přístup k interním informacím o jejich zpravidla ne dvakrát legálním fungování. Zjištěná fakta o podvodech, například v Gazpromu nebo v bance VTB, pak začal ventilovat na svém videoblogu, který měl zpočátku svým aranžmá a atmosférou nejblíže estetice Hvězdných válek.

Nicméně již první protikorupční post, ve kterém Navalnyj obvinil management banky VTB z praní špinavých peněz, zhlédlo za pár dní 70 000 lidí. A z dnešního pohledu už není důležité, že toto investigativní vyšetřování ani řada dalších, jež následovala, nemělo žádný reálný dopad.

V roce 2011 pak začíná Navalnyj pomalu přešlapovat z oblasti investigativy do politiky. „Boj proti korupci jako politický nástroj není žádná novinka. A Navalnyj se jako populista s výjimečně vyvinutým politickým instinktem samozřejmě chytil toho, co lidé pociťovali nejbolestněji,“ vysvětluje pro noviny Novaja gazeta politolog Dmitrij Oreškin.

podfukáři a zloději

Navalnyj spustil internetové projekty RosPil – občanskou kontrolu rozpočtových výdajů na státní zakázky – a RosJama – internetovou aplikaci, s jejíž pomocí si mohl každý automaticky postěžovat na díru na silnici úřadu, který s největší pravděpodobností zpronevěřil peníze na její opravu.

A poslední fáze, v níž lze Navalného považovat ještě spíše za aktivistu než za plnohodnotného politika: během zfalšovaných parlamentních voleb na sklonku roku 2011 rozjíždí projekt RosVybory a již nahlas slibuje protestující veřejnosti, že bude moci s jeho pomocí zabránit falzifikacím v prezidentských volbách v roce 2012. Ty, jak víme, skončily onou proslulou „šarádičkou“ – jednoduše vyšlo najevo, že si Putin s Medveděvem jen dočasně vyměnili místo, aby společně obešli ústavu.